Konec roku za dveřmi...

...tak ho pojďme jako každý rok znepříjemnit domácím i lesním zvířatům, starým lidem a miminkům!

Veganské Vánoce

Po několikadenním hodování jsem se rozhodla podívat se na Vánoce z trochu jiného úhlu pohledu a poprosila své známé, kteří si vybrali tento životní styl, aby mě zasvětili do tajů veganské kuchyně. A tohle z toho vzniklo, snad se dozvíte něco nového jako já. 

Méně je někdy více...?

Miluju pohádky. Miluju je tak moc, že kdybych si měla vybrat mezi životem v psychické rovnováze, s dostatkem peněz a lásky a životem v pohádce plné nadpřirozených bytostí a kouzel, volím bez zaváhání pohádku. A to jsem švorc. A šílenec. 

Za lepšími známkami a světem!

Totiž za lepším světem a pak až známkami... Samozřejmě. Nejsem si jistá, jestli to všichni studenti přispívající do školní aukce podporující sdružení Benediktus pochopili, ale tak jako tak mi tahle akcička v režii mých spolužaček přišla dost dobrá. 

Blbce potkáš vždycky, aneb vlníš, vlním, vlníme!

"Až tenhle kroužek skončí..."
"Až přejdu na gympl..."
"Až odsud vypadnu..."

Tohle jsem si vždycky říkala, když jsem nepotkala člověka, se kterým bych si úplně sedla. Zdál se mi zbytečně zlý, protivný, nebo přehnaně sobecký. Jenže pak mi došlo... Takové lidi budeme potkávat po celý náš život.

Buďme si blíž - kvízy na Messengeru

"Po stories na Instagramu a Messengeru čekám, kdy s podobnou blbostí přijde i Twitter. Mizící tweety za pět, čtyři, tři..."
Tak nějak jsem reagovala na tu výsostnou blbost, co se před pár dny objevila v našich mobilních aplikacích. Ale přišla jsem na originální způsob, jak tuhle blbost čas od času využít...

Pojďme to tolik neprožívat...

Tenhle článek už mám v hlavě od 17. listopadu. Ne, nebude to nostalgické povzdechnutí, kam jsme se to od dob euforie po Sametové revoluci dopracovali (vždycky může být hůř, takže je lepší sklapnout a myslet na štěňátka), ale poznatek, kterého jsem si čím dál víc začala všímat právě po tomto významném svátku. Někteří lidé jsou totiž podle mě přehnaně závislí na některých věcech.

Tak nám zabili kávomat!

Chodbami naší školy se táhl usedavý nářek a nálada dnes byla ještě ponurejší, než jaká uprostřed týdne v budově hrůzy obvykle bývá. Nevěděla jsem, co se děje, dokud jsem nedošla až do auly a na vlastní oči nespatřila tu hrůzu. Vzali nám kávomat!

Sonet 12

Tak jsem se nudila a přeložila Shakespearův Sonet dvanáctý. Respektive, jenom 14 řádků, druhý a čtvrtý má na svědomí kamarádka. Není to nic perfektního, ale snaha o zachování smyslu a dodržení jambického pentametru tam byla, tak snad se aspoň trochu líbí... A snad se kvůli mě Shakespeare neobrátil v hrobě. (Originál zde.)

Jsem rozbitá, ale nestagnuju!

V poslední době se docela zamýšlím na smyslem života. Naznala jsem, že smyslem života je být šťastný a šířit štěstí dál. Hmm, easier said than done. 
Proto jsem se také zamyslela nad několika body, jak se k tomu dlouhotrvajícímu štěstí vlastně vůbec dostat.

Jsme super!

Nedávno jsme vedly s mou blogerskou kamarádkou rozhovor o tom, že jsme fakt super. Ok, ne úplně o tomhle, ale v podstatě to z naší konverzace vyplynulo. Řešily jsme totiž, jestli tohle všechno má vůbec cenu...

No poo, yes poo!

Vymýšlela jsem nové slovo, které by naplno nehlásalo, že jsem to vzdala. Ani se necítím jako poražený, který nevydržel. Spíš jako člověk, který se na to vykašlal, protože už prostě nechtěl dál. To ale nic nemění na můj názor na no poo metodu, a proto jsem se rozhodla napsat článek na celou tuhle metodu v kostce. 

Stužkovák, aneb šprti na tahu

Osm let uběhlo jako voda (vysvětlete mi někdo tohle slovní spojení, voda přeci neběhá) a přišel čas na stužkovák naší třídy s tématem nerdi. Protože když už jsme úplně blbí, můžeme si aspoň jeden večer hrát na to, že se v nás vlastně schovávají geniální duše. A takhle nějak to dopadlo...

Gaudeame, už jedeme!

"Co tady děláš?!" ozývalo se ze všech stran, když jsem se ráno jednoho dne, o kterém jsem všem oznámila, že mě ve škole neuvidí, na inkriminovaném místě objevila. 
"Přišla jsem se jen najíst, do Brna jedeme potom, hned vypadnu," odpověděla jsem s naprostým klidem a vytáhla snídani, kterou jsem jako vždy ráno nestihla pozřít. A se zvoněním na vyučování jsem odcházela ze školy...

Anthropoid, aneb atentát na Heydricha a útok na Oscary

Když jsem o tomhle počinu slyšela poprvé, opravdu mě nenapadlo, že film, jehož příběh už dávno znám a jehož jméno mi připomíná Moravské zemské muzeum v Brně, ve mně zanechá tak hluboký dojem, kterého se nebudu moc zbavit ani během několika následujících dnů.

Jak jsem skončila ve hnoji, aneb...

já nemůžu být ve sračkách jen obrazně, já tam musím být i fyzicky!

Zrzka

"No tak brácho, tak už za ní jdi!" uchechtne se Petr, když mě poněkolikáté přistihne s pohledem upřeným na krásnou rudovlásku stojící u baru, kterou hypnotizuji pohledem od jejího příchodu. Jen zrudnu a sklopím oči k mému napůl vypitému pivu.
"Čeho se bojíš?" nechápe pořád můj starší a odvážnější bratr a já si povzdechnu. Na její ligu fakt nemám. Stejnou věc řeknu i Petrovi a on si odfrkne.
"Děláš si srandu bráško? Na tuhle máš s přehledem. Padej!" plácne mě do ramene, ale já se ani nehnu.
"Půjdu, když mi objednáš tři panáky," řeknu a Petr protočí oči. Co by ale pro mladšího brášku neudělal, a proto zvedá ruku a objednává tři velký rumy.

Je tomu už 258 745 let...

Tak jsem po dědovi chtěla, aby mi řekl, jak se seznámil s babičkou. A jak to dopadlo? 
Já: Dědo, jak jste se poznali?
Děda: Já už nevím...
Já: Ale jo víš.
Děda: To víš, že jo, já ti to řeknu a zase budu někde na internetu, ty jsi taková drbna!
Moc často se mi nestává, abych neměla slov...

Každopádně jsem z obou stran získala dostatek informací, abych mohla interpretovat, jak se moji úžasní prarodičové dali dohromady...

Sněží, sněží, dobrá kniha kolem běží...

...respektive mi konečně přišla. Včera ráno. Ráno jsem ji otevřela a večer s příjemným pocitem vánoční atmosféry zase zavřela. Dýchla na mě nevinnost mladé lásky, mrazivost Štědrého dne okořeněného sněhovou vánicí, ale i uvědomění si vlastních nedokonalostí. A moc se mi to líbilo. 

"Genocida je boží!"

Oznámil nám spolužák a zachechtal se. Hodnotil volbu spolužaččina tématu na seminárku, ale mimo kontext to zní opravdu děsivě. Ostatně, vypadá jako příslušník árijského typu, takže by mu tato věta v určitém období nejspíš prošla. Ale ne dnes. A já si od okamžiku jeho prohlášení přeji, aby byl jednou na nějaké hodně vysoké pozici v seriózní firmě a já ho touto větou mohla vydírat. A dokud stále vegetí na našem ústavu... mohu o něm sesmolit alespoň takový krátký anonymní nevinný článeček...

Vlajková loď!

Elita! Budoucnost národa! 
Těmito a mnoho jinými názvy naši třídu označuje jeden náš pan profesor, který má zřejmě o našich mozcích lehce zkreslené představy. Protože kdyby viděl, jak se chováme, když na nás nedohlédne ostražité učitelské oko (občas i dohlédne, ale nám je to fuk), asi by s tou vlajkovou lodí šel překvapením ke dnu. 

No poo - tříměsíční update

Nedávno mě moje kamarádka upozornila, že slavnou no poo metodu dodržuju už tři měsíce. Tak jsem ji já upozornila, že ona na to už měsíc kašle. A pak jsem se zamyslela nad vším, co se mi na hlavě za ty tři měsíce změnilo a... tyjo, asi v téhle metodě budu dál vesele pokračovat!

Vítejte v Buranlandu!

"Ty svině nemají povidlový!" zařve spolužačka na celou jídelnu zatímco si sedá naproti mně. A když na mě hodí výraz alá nadržená kachnička, jsem si jistá dvěma věcmi: a) označení Buranland, které si moje městečko vysloužilo od jisté vysoce inteligentní osoby (fakt, to není ironie), možná nebude tak úplně od věci a b) v průběhu oběda s nadrženou kachničkou se budu několikrát dusit. Obojí se pochopitelně vyplnilo. 

Frazeologismy, frazeologismy everywhere!

"Už se těším, až budu mít službu na házení sněhu. To za mnou bude vidět aspoň nějaká práce," oznámila nám před rokem suše učitelka španělštiny poté, co opravila naše písemky na gramatiku. Rok se s rokem sešel a ona nás svými hláškami stále obšťastňuje. 

Peggyno, já tě zabiju!

Každý pejskař podobnou větu na svého psa jistě zavolal už mockrát. Milujeme je, ale občas nás přivádějí k šílenství. No, a já na svého psa tuhle větu už nikdy nezavolám. Protože umřela, aniž bych ji za nějaký z jejich miniaturních přestupků musela vraždit. A jelikož pro mě byla od sedmi let taková malá, nesmrtelná jistota která tady se mnou měla být navždy, její "zradu" nesu docela těžce. A tak jsem se rozhodla o ní napsat článek, protože byla naprosto úžasná a já chci, aby se to o ní vědělo.

Do třetice...?

Nesnáším ji. To jsem si asi před dvěma lety říkala pokaždé, když mi okomentovala video sdílené na stránkách pro to určené. Její připomínky byly stylisticky perfektní, gramaticky bez chyb a délkou nešly pod šest řádků. A já si je vždycky musela přečíst minimálně třikrát, abych jí mohla odpovědět něco podobně kousavého zaobalené ve stejně slušném vyjadřování a gramatické preciznosti. A pak... si mě prostě přidala do přátel. 

Teorie o Bohu

Na počátku nebylo nic. A pak prý Bůh řekl budiž světlo. No a... bylo světlo. A pak svět. A ať už jste zastáncem této teorie, nebo klasického vědeckého vysvětlení, tak jako tak vás mohlo napadnout, kdeže se ten Bůh vlastně vzal, když chtěl tu osudnou větu vyslovit?

Kráva a já

Ačkoli se to může zdát, tento článek nebude originálně pojatý sibling tag, nebo hlubokomyslná zpověď o mém vztahu k naší třídní učitelce. Ne, tento článek je o naší krávě. O úplně normálním, čtyřnohým sudokopytníkovi, s nímž jsem za posledních několik měsíců strávila mnoho láskyplných chvil. A můžu říct, že jsem pochopila, proč si občas lidé mezi sebou nadávají výrazem označující zrovna tohle zvířete. Protože naše kráva... je prostě kráva.

Když je blbá hlava... je z toho aspoň hezký článek

Jednoho poklidného večera jsem dostala chuť na mléko. Došla jsem do lednice, nalila si trochu do hrnku a poté jsem zbytek mléka namísto do lednice uklidila do poličky mezi hrnky. Nakonec jsem spokojeně odešla zpátky do svého pokoje. Druhý den ráno máma zmateně hledala mléko v celé ledničce i kuchyni, aby to nakonec vzdala a otevřela poličku za účelem udělat si do hrnku čaj. A co jiného nenašla, než zkyslé mléko. A o čem jiném by tento článek měl být, než o tom, jak se mi pomalu ale jistě vykuřuje mozek z hlavy...

V Brně, studnici žloutenky a zamořené vody

"Ty si takhle užíváš v maturitním ročníku?!" vyjekla na mě učitelka španělštiny, kterou jsem náhodně potkala na nástupišti, kde jsem jí prozradila, že razím do Brna strávit víkend s kamarádkou. Zatrnulo mi. Lekla jsem se, že si se mnou bude celou cestu opakovat subjuntivy a geografické pojmy, které se mi hodí do maturitních otázek. Naštěstí se tahle noční můra nekonala. Jinak by totiž můj výlet nemohl dostat deset hvězdiček z osmi možných...

Skvělej blbej nápad

Když uplyne určitá doba od rozchodu, zvědavé kamarádky se neubrání všetečným dotazům typu: 
Lituješ toho? Ne. 
Chybí ti? Ne.
Kdybys tohle věděla na začátku, šla bys do toho? Rozhodně ne. Naznala jsem, že to byl blbej nápad, který by se možná ani nemusel počítat. Ale z blbých nápadů se často rodí ty nejlepší věci. Třeba já jsem podle mé sestry byla blbej nápad. A když jsem se nad tímhle blbým nápadem po nějaké době zamyslela... uvědomila jsem si, že to byl docela dobrej blbej nápad. 

Už mám pochopení...

... pro všechny blázny, alkoholiky, feťáky a sebevrahy. A to do posledního ročníku střední školy chodím teprve týden. Jako já vím, že letos maturuju z češtiny, ájiny, špániny a dějáku. Ale musí mi to všichni každých pět vteřin připomínat?!

"Bilanční deníček" za prázdniny

Nedávno jsem se koukala na Deník Bridget Jonesové a ačkoli jsem tento film viděla už bezpočtukrát, až nyní mě zaujal zajímavý způsob, jakým si Bridget vede svůj deník. A rozhodla jsem se tím trochu inspirovat a bilancovat si období za posledních několik týdnů, kdy jsem nemusela do pekla jménem škola. Abyste viděli, že v otázce zážitků a najetých kilometrů jsem na tom daleko hůř, ale to mi nebrání v tom, abych s letošními prázdniny nebyla spokojená.

Jak jsme s kamarádkou vykládaly karty, aneb zářná budoucnost v dohledu!

Vykládat karty byl můj nápad. Vždycky je to můj nápad a to, co mi v kartách vyjde se většinou stane i ve skutečnosti. Blbý, že si pravý význam karet vždycky uvědomím až v okamžiku, kdy se nejasná předpověď skutečně vyplní. Proto jsem i v den svých osmnáctin vytáhla paklík karet a přivolala si na pomoc kamarádku. To jsem ovšem nevěděla, jak bude můj pokus o výklad budoucnosti naprosto nehorázně sabotovat. 

21.8. 1968

„If you're going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair...

If you're going to San Francisco, you're gonna meet some gentle people there...“

Tak prej už můžeš chlastat...

Nevím, prostě nevím, proč tohle lidi říkají lidem v den jejich osmnáctých narozenin. Na druhou stranu člověk pozná, jestli někomu stojíte za to vymyslet něco jiného než ohrané "Všechno nejlepší! :)". A ačkoli i já pár takových přání dostala (friends for life, lol), pár lidí dokázalo sesmolit i docela originální přání, která mě zahřála u srdíčka (víc než ten rum, co už do sebe ode dneška můžu legálně lejt).

No poo, to poo, for poo?

Tak jsem se rozhodla zkusit slavnou metodu no poo. Údajně je to takový detox pro vaše vlasy od všech chemických látek, na jejich mytí totiž používáte jen vodu. Já se hlavně snažila zachránit to, co jsem každodenním mytím po cvičení zničeila. A dopadlo to nad moje očekávání...

Jaký to je mít dědu frajera aneb uplácí mě historkama z mládí

Od malička nám bylo vštěpováno pomáhej starším, pomáhej starším, pomáhej starším. A mě to nebavilo, nebavilo a nebavilo. A stejně jsem to dělala, dělala a dělala. A až teprve nedávno jsem přišla na to, že pomáhat starším, konkrétně mému dědovi se patřičně vyplácí. Nejde o finanční odměnu, ale o to, že historky, které povídá děda, by člověka opravdu nenapadly. 

Nechtěná koupel

"Samy? Sampsone, kde zase jsi?" ozve se nedaleko hlas mého páníčka a já líně zvednu jedno ucho a povzdechnu si. Co zase chce? Ale vždyť je to jedno, když něco chce, tak si přijde, už je zvyklej, že já nejsem zrovna typ psa, který by ho poslouchal. 
A skutečně, za chvíli za dveřmi ložnice, ve které se valím na jeho posteli, uslyším jeho kroky a téměř ve stejný okamžik ucítím i jeho silný odér. Aha, byl v posilovně. Ani jsem ho neviděl odcházet, asi to stihl někdy mezi mým ranním a dopoledním šlofíkem. 
"Tady jsi špunte!" usměje se na mě páníček a podrbe mě na hlavě. Jen zívnu a olíznu mu ruku. Nenamáhám se ani zvednout. 
"Co je?" vykulí oči, když vidí, že nemám zájem se s ním nějak extra kamarádit, a sedne si vedle mě. 

První den v nové práci aneb další věc co mi nejde

Přišla jsem do nové práce. Všechny pozdravila, převlíkla se a šla na plac. Během pěti vteřin jsem na něčem uklouzla, málem jsem přede všemi políbila tu naši českou hroudu a ještě k tomu rozbila půllitr. A to byl teprve začátek...

Nemluv, snižuješ IQ celé čtvrti!

Tak nějak okomentoval Sherlock neustálou snahu o mluvení jeho seriálového kolegy Andersona. A já tu větu za poslední měsíc měla chuť vyslovit snad stokrát. Ne, že by někteří moji kolegové v práci na třídící lince plastů snižovali IQ celé čtvrti, ale na mě to bohatě působilo. A tak jsem po pouhých osmnácti pracovních dnech zralá na Chocholouška...

Lidi, jste úplně blbí?

Nedávno jsem měla se svou starší sestrou menší roztržku ohledně zákona schvalujícího homosexuálním párům osvojit si dítě druhého partnera. Byla proti a naše následující konverzace se nesla ve stylu:

"Jsi blbá?"

"Ty jsi blbá?"

"Ne, ty jsi blbá!"

A pak se Českem rozkřikla zpráva o výroku jisté poslankyně, tak mě napadlo...

To jsou všichni lidi úplně blbí?

Fortunát - geniální jméno, nebo vstupenka do pekel?

Tak jsem si zamilovala jméno Fortunát. Přišlo to samo od sebe, já to nevyhledávala, ale tenhle pocit je tak silný, že si ze srdce přeji jednou porodit potomka mužského pohlaví, abych mu tohle nádherné jméno mohla dát. Problém je ale v tom, že nikdo z mého okolí toto moje nadšení nesdílí. Tudíž mám strach, aby moje dítě nestrávilo velkou část svého života s hlavou v záchodu. Protože následující odpovědi mě moc nepotěšili...

Jak jsem poznala Emila

Igelit nalevo, flašky napravo, igelit nalevo, flašky... Jé, ulita! Všimnu si na jednom odpadku zachovalé ulity a rozhodnu se dát ji jako ozdobu na poličku vedle mě. Když se po ní ale natáhnu, uvědomím si, že by ulita sama o sobě takhle nelepila a že půjde nejspíš o stále živého hlemýždě. 
"Každej si zaslouží druhou šanci na život," položím ho vedle sebe a podívám se na hodiny, abych věděla, kdy bude přestávka a já ho budu moct odnést na trávu za třídící linku. Bude tu se mnou muset vydržet celých 45 minut. 

Zahrajme si Dobble a přijďme o všechny přátelé!

Tohle by mělo být v upoutávce na tuto ďábelskou hru. Nebo minimálně varování, že by hru neměli hrát agresivní cholerici se sklony k sadismu. A jelikož tam nic z toho nebylo, rozhodla jsem se, že je to perfektní hra pro dlouhé večery strávené s mojí sestrou.

Jak se chtěl kajak stát baletkou

Zasněně se koukám na plakát baletky a představuji si, jak na fotografii místo ní v opeře tančím já. Měl bych na sobě světle modrý trikot, který by ladil s mojí pastelově žlutou barvou a třeba by si mě časem všiml nějaký jiný baleťák, zamiloval by se do mě, a my žili šťastně až do smrti. Najednou se prudce otevřou dveře.
"Tak a jedem na vodák," uslyším v dálce, v potemnělé garáži se rozsvítí světlo a dovnitř vstoupí můj majitel. Ne, hlavně ať nevezme mě, proboha!
"Tenhle je hezkej, ten bude dobrej pro holky," slyším a cítím, jak mě táhne z mého oblíbeného místečka pod plakátem Labutího jezera. 
Neeeeeeee! Nikdo moje naříkání neslyší a já odjíždím na dvoutýdenní očistec na Vltavu.

Tišší jako myši

Jsou mezi námi ačkoli je mnohdy nevidíme. Proplétají se davem na školních chodbách, v restauracích musejí svoje objednávky opakovat třikrát a celkově komunikace s cizími lidmi je pro ně noční můra. 
Mluvím o nesmělých lidech, jimž byla krom tohoto "handicapu" dána do vínku i tichá mluva a celková neviditelnost, takže jejich socializace je pro ně poněkud obtížnější, než pro ostatní příslušníky lidské rasy. Ale občas mě tyhle myšky vezmou vítr z plachet. To když řeknou něco tak vtipnýho, že celá místnost padne smíchy. A v poslední době se mi to stává stále častěji. 

V zajetí démonů a zavřených očí

V mém případě spíše v zajetí těch zavřených očí. Protože se přiznám bez mučení, že filmy podobného kalibru nejsou pro mě a já po jejich zhlédnutí mívám tendence schovat se mámě pod sukni a nevylézt. Ohledně toho se ale naskytují dva problémy. Máma sukně nenosí. A i kdyby nosila, měla by menší velikost než já. Z tohoto logicky vyplývá, že už NIKDY nepůjdu do kina na horor. 

To byla pohodička...

"To bude pohodička," prohlásila spolužačka, když jsme ve vodáckém kempu před týdnem rozkládali stany. 
"Týden bez wifi, to bude pohodička," podpořila její tvrzení druhá. 
"To bude... Já mám data."
A v tomto duchu se odehrával celý náš vodácký kurz.

Moje sestra mě málem zabila, aneb návštěva u kosmetičky

Moje sestra je v hloubi duši úžasný a citlivý tvor. Hodně hluboko. Ale mám ji v podstatě víceméně ráda, takže se ji snažím obdarovávat hezkými dárky a zároveň ji moc nenaštvat. Nedávno se mi ale nepovedlo ani jedno z toho. Dala jsem jí poukázku ke kosmetičce a já málem dostala pár do nosu.

Snaží se mě zabít, aneb romantická procházka hadr

Nikdy nechoďte s klukem na procházku do lesa. 

Je to nebezpečné hned z několika důvodů. A případné těhotenství je vlastně ten nejlepší možný výsledek, jaký se vám může přihodit. Protože to, co se stalo mně, vážně zažít nechcete. 

To lidi zabíjí, Kájooo!

Tuto hlášku si nemohu odpustit prakticky nikdy, když se svou spřízněnou duší přijdu do styku. Může si za to sama, neměla mi posílat video s vraždící lamou Kájou. A já doufám, že po přečtení následujícího článku tahle podstatná osoba třeba přestane mít neustálou chuť zavraždit mě.

Jak skončily maturity a učitelé se zbláznili

"Tak příští rok už to budete mít za sebou, co?" vejde vysmátý fyzikář do třídy a většina lidí se na něj jen vyděšeně podívá. 
"Doslova," špitnu spolužačce.
"Vlastně jenom někteří z vás," dodá svému oznámení korunu a já se oklepu. On je ten poslední, od kterého bych takovou podpásovku čekala. 

POP Pilates

POP Pilates se věnuji už rok. Za tu dobu mi do pokoje bezpočtukrát vrazila sestra/máma/pes/jakýkoli jiný rodinný příslušník s vyděšeným výrazem a zbraní v ruce ve snaze zachránit mě od jisté smrti. Většinou mě našli naprosto zničenou, zpocenou a řvoucí na instruktorku ve videu nepublikovatelné výrazy. A ačkoli jsou momenty, kdy POP Pilates a všechno s tím související skutečně nenávidím, každý den si stejně najdu hodinu svého času, kterou této úžasné aktivitě věnuji.

Špeky učitelů: Naivní profesor ZSV

"Francouzi říkají, že když je čisté nebe, i andělé cestují. Tak vy jste asi ti andělé."

Takto náš pan profesor okomentoval počasí v den naší exkurze do Prahy. A myslel to smrtelně vážně. Proto jsem já musela záchvat smíchu maskovat poznámkou, že jsem asi na něco alergická. Tím jsem zase rozesmála zbytek svých spolužáků. A takhle je to s naším učitelem pořád.

Je pozdní večer, první Máj...

...dělám si prdel. Je odpoledne a je prosinec, cha. LOL.

Krátké video s tímto obsahem má můj milý na svém Instagramu. Občas na to video kliknu a říkám si... Proč já s tím retardem chodím?

Být celebritou: sen, nebo noční můra?

Někteří lidé si přejí být slavní po celém světě. Slavní lidé mají bezproblémový život, tak proč jim nezávidět? Když se ale nad tímto tématem zamyslíte, zjistíte, že všechno není tak černobílé, jak vám to může připadat. Je show-business vážně tak perfektní, jaký se zdá být? Nebo slavní lidé pouze schovávají své problémy za Hollywoodské úsměvy? 

Já, křeslo

Hm. Zase je tu. Obléká si na sebe dlouhý bílý plášť a natahuje gumové rukavice. Hlavně, že mě vždycky akorát postříká nějakou dezinfekcí a tím to pro něj končí. Pche, proč by mě něčím pokrýval, vždyť jsem jen blbý křeslo. Gynekologický křeslo, což je podle mého názoru ta nejhorší možná práce na světě.

Špeky učitelů: Bombastická dějepisářka

Někteří lidé matou tělem. Jiní hlasem. A naše skvělá učitelka dějepisu to zvládá obojí naráz. Počet lidí, kteří by tipovali, že umí řvát? Nula. Počet lidí, kteří by si nadělali do kalhot, kdyby ji slyšeli řvát? Tisíce. 
A tahle křehká bytost mě už tři roky učí historii světa.

Kdyby prase mělo křídla, aneb polemizování v hodině fyziky

Měli jsme ve fyzice dvě možnosti. Počítat zadané příklady, nebo si nenápadně udělat úkol do angličtiny, která nás čekala další hodinu. Proto jsme se se spolusedící pustily do hlubokomyslné debaty na téma: KDYBY LIDÉ MĚLI MÍSTO HLAV ZADKY.

Know or Go

Tuto povídku jsem napsala na základě této hry v Ellen show.
*ship jméno = spojení dvou jmen lidí v páru, Jim a Stella → Jella

"Přísahám bohu Jime, jestli něco zkazíš a já spadnu, budu tě muset zavraždit," varuji svoji drahou polovičku chvilku před tím, než máme přijít k Ellen na pódium.
"Neboj, zlato, vím o tobě všechno. Počkej... kdy máš narozeniny?" zažertuje a já ho uhodím do hrudi. 
"Vyhrajeme," oznámí sebevědomě a já se podívám na další dva páry se kterými máme soutěžit. Nejsem si jistá, ale Channing Tatum se svou ženou a YouTuberka Colleen Evans vypadají sehraněji než my. Krom toho jsou neuvěřitelně milí a vtipní. Chci Jimovi říct o svých pochybách, ale na to už není čas, show začíná. 

Špeky učitelů: Fyzikář s vakuem pod košilí

Prvních pár let jsem se v jeho hodinách zabývala myšlenkou, proč má pod košilí tu vzduchovou bublinu, jež mu vytvářela nehezky vypadající hrbol. Časem mi došlo, že nehezky vypadající hrbol by nezmizel pouhým zastrčením košile (ale kdyby se dotyčný narovnal a začal třeba běhat, něco by se s tím dělat dalo), a tak jsem se musela přeorientovat na jinou zábavu. Počítám, kolikrát nade mnou za jednu vyučovací hodinu protočí očima. Za ty roky už jsem na šestimístném číslu. A on je se mnou na pokraji sil.

Jestli tě má ráda, tak se vrátí...

...aneb vykopni ji oknem a vrátí se dveřmi, zazdi dveře a přileze komínem. 

Tak asi takhle komplikovaný vztah mám s jednou ze svých nejlepších kamarádek. Teda myslím. Myslím, že je to jedna z mých nejlepších kamarádek, ne že máme tak komplikovaný vztah. To totiž vážně máme. A občas je to s ní na tři facky. Židlí. Vyrobenou z oceli...

Polednice pohlednice

...narazí do palice a bude z ní popelnice.

Bohužel ani infantilní básničky tohoto typu mi nepomohly v tom si tuto děsivou postavu pozdní české mytologie zesměšnit natolik, abych v kině při každé druhé scéně leknutím neskákala dva metry do vzduchu. A díky tomu jsem zase zesměšnila jenom sama sebe.

Mořského panice ve snu viděti, španělskou olympiádu málem prošvihnouti

Tak jsem si užila koupel s fakt pěkným chlapem. Respektive s jeho horní půlkou těla. Od pasu dolů měl rybí ocas, takže jsem z té koupele ani nic neměla. Jo a taky se to překvapivě odehrálo jen ve snu, což byla předzvěst zlých událostí.

The Walking Dead

Čau lidi,

čtveřici dalších dílů TWD máme za sebou (jo, vím, že dnes vychází už pátej), tak mě napadlo si je všechny zase pěkně shrnout a ohodnotit.

Relationship goals?! Dá se říct...

Tak jsem strávila víkend se svou sestrou a jejím přítelem. Poté, co jsem si zvykla na jejich vzájemné lechtání, ječení, strkání, kousání, kopání a další láskyplné projevy, vzala jsem si tužku a papír a jala se psát poznámky. Protože tohle si nemůžu nechat jen pro sebe. 

Tak se konečně dočkal...

...respektive všichni se dočkali. Respektive já se dočkala. A děkuji bohu, že všichni přečkali moje pondělní šílenství, protože jméno Leo a Oscar jsem v jedné větě tolikrát nevyslovila snad za celý svůj život. 

Příliš mnoho...

...matematických vzorců, vysvětlivek pod čarou a flashbacků, které mi pokaždé nedávaly tak úplný smysl. Aneb můj názor na knihu Příliš mnoho Kateřin.

Měsíční kráter

Tak jsem se jednou rozhodla péct. Poprvý. Místo veganskýho perníku z toho vyšel měsíční kráter s přebytkem mouky ve spodku. Ale nikdo si nestěžoval.

Maturiťák...

Tak jsem s kamarádkami vyrazila na maturitní ples. Ne můj. Na to mám "ještě" rok čas. Depresivní. No a takhle to dopadlo.

Zkoušení z biologie aneb...

...jsem zas jednou byla drzá jako lázeňská veverka skřížená s opicí. Ale já za to nemůžu, ten učitel si začal! Dával otázky, na který jsem nevěděla odpověď!

"Jářku, ani za zlatou pannu!"

Takové, a ještě větší perly dokáže můj sedmnáctiletý bratranec vypustit z úst. Trávení času s ním je proto nekonečná studna spisovatelského materiálu, kterou s radostí využívám. 

Studenti studentům

...aneb beseda o studentském životě na nejrůznějších univerzitách v republice, přijímacím řízení, studiu, a mnohém dalším (aka studentské party, kavárny s nízkými cenami a detaily o učitelských perličkách na UK)...

Jak jsem hrála Dračák

Nechtělo se mi tam. Fakt hodně moc. Na stupnici od jedný do deseti jsem se chtěla zabalit do deky a s nohama na stole koukat na Četnický humoresky. Ale slíbila jsem to. A taky jsem ze všech stran slyšela, že je to fakt super. Přinejhorším se budu nudit. A přinejlepším... to dopadne přibližně tak, jak to nakonec dopadlo.

You and me got a whole lotta history

Odejde Zayn, já nic. Louis čeká dítě, nenapíšu ani čárku. Oznámí přestávku a vydají další album, já pořád mlčím. Ale vyjde videoklip narvaný vzpomínkami na uplynulých pět let a já už to prostě nevydržím. Dámy a pánové, připravte se na srdceryvný článek o bandě těchto idiotů, protože přesně to se právě chystám spáchat.

Muzikál aneb Cesty ke štěstí

aneb proč se to tak jmenuje, aneb mladej Polívka je kus, aneb těch písniček tam mohlo bejt víc a pointa by se šikla.
Aneb zas jsem jednou vlezla do kina.

Týden hrůzy

Tento týden, který jsem právě přežila ve škole, nepřeji ani svojí nejhorší nepřítelkyni. Wait, ona do té třídy chodí se mnou. Tak si aspoň pojďme shrnout, jak moc na hovno těhle pět dní bylo.

LiStOVáNí - dramatické čtení

Celá třída lidí v poslední fázi puberty nad oznámením, že strávíme hodinu v aule na dramatickém čtení povídek Miloše Urbana, jen znuděně protočila očima. Poslouchání příběhů z cyklu Mrtvý holky totiž pro většinu lidí neznělo nějak vábně. Já se na druhou stranu docela těšila. A zklamaná jsem nebyla.

"Jak na Nový rok,...

...tak už nikdy prosím." vyšlu rychlou prosbu k Bradavicím, Avengerům a pro jistotu i čertíkovi z Princezny ze mlejna. Když totiž celé odpoledne strávíte tím, že vám sestra vyhrožuje zabitím, pokud nepřestanete mluvit a zároveň musíte poslouchat uječené příbuzenstvo, nemáte potřebu si to opakovat každý den po zbytek celého roku.
"Měli jste veselo no," ohodnotila kamarádka náš dýchánek. 
"Spíš smutno, kámo."