"Samy? Sampsone, kde zase jsi?" ozve se nedaleko hlas mého páníčka a já líně zvednu jedno ucho a povzdechnu si. Co zase chce? Ale vždyť je to jedno, když něco chce, tak si přijde, už je zvyklej, že já nejsem zrovna typ psa, který by ho poslouchal.
A skutečně, za chvíli za dveřmi ložnice, ve které se valím na jeho posteli, uslyším jeho kroky a téměř ve stejný okamžik ucítím i jeho silný odér. Aha, byl v posilovně. Ani jsem ho neviděl odcházet, asi to stihl někdy mezi mým ranním a dopoledním šlofíkem.
"Tady jsi špunte!" usměje se na mě páníček a podrbe mě na hlavě. Jen zívnu a olíznu mu ruku. Nenamáhám se ani zvednout.
"Co je?" vykulí oči, když vidí, že nemám zájem se s ním nějak extra kamarádit, a sedne si vedle mě.
"Je ti špatně?" zeptá se, jako bych mu mohl nějak odpovědět, ale já se namísto odpovědi rychle zvednu a vyskočím mu do náruče, aby věděl, že špatně mi určitě není. Jsem prostě jen línej.
"Ty jsi najednou nějakej aktivní!" rozesměje se, ale pořádně mě podrbe pod bradou a lípne mi pusu mezi uši. Na oplátku mu olíznu špičku nosu a on se zašklebí. No co, já o jeho sliny ve svém běloskvoucím kožíšku taky zas tak moc nestojím.
Uznám ale, že olizovat mu na oplátku nos není nejchytřejší chování, a tak se mu rozvalím v klíně a nechám se drbat po celém bříšku, přičemž vrním jako nějaká hnusná prašivá kočka.
Najednou se mi kousek od ucha rozezní vysoký hlasitý zvuk a já se zakňučením vyskočím a vlezu pod postel. Slyším, jak páníček stroj, který protivný zvuk vydával, umlčí a potom začne něco zdlouhavě vykládat.
Tihle lidi jsou divní, jakoby jim ten hlasitý zvuk přikazoval povídat si sami se sebou... Místo toho, aby drbali na břiše svoje čtyřnohé miláčky!
"Samy, pojď ven, už jsem skončil," ohne se můj milovaný člověk po chvilce, aby na mě viděl a já mám tak díky tomu hlavu ve stejné úrovni jako on. Bez váhání se rozběhnu a pokusím se ho rafnout do nosu. On pohotově uhne a rozesměje se. Naši oblíbenou hru už jsme dlouho nehráli a já mám právě teď náladu si pořádně zalumpačit. Můj majitel nevypadá, že by mu to nějak vadilo, a tak kolem sebe začneme skákat a vyluzovat nejrůznější zvuky, jimiž určitě obtěžujeme celý dům.
"Počkej Same!" rozesměje se znovu páníček, když už skáču tak rychle, že si ani neuvědomuji, kdy stojím na zemi, a sedne si na svou postel. Prohrábne si rukama vlasy a jeho smích náhle ustane. Zadívá se na svoje dlaně a pak si k nim přivoní. Obličej se mu zkřiví hnusem a podívá se na mě.
"Samy ty smrdíš!" nařkne mě a já uraženě štěknu. Však on taky nevoní po fialkách.
"Pojď sem," zavolá si mě k sobě, ale já se ani nehnu. Vím přesně, co teď bude následovat a vůbec se mi to nelíbí.
"Sampsone!" zvýší pán hlas a já začnu couvat. Bohužel nemám kam utéct, a tak ihned skončím v jeho náruči, ve které zamířím do koupelny.
Neeeeee! Zavyju jako raněné zvíře a snažím se z jeho náruče co nejrychleji dostat. Je ale příliš silný, nemám šanci.
"Sampsone nech toho, čím míň budeš bojovat, tím rychleji budeš mít ode mě pokoj," napomene mě pán, ale já si odfrknu. Vzdát se bez boje? Nikdy!
Bojuji skutečně statečně, dokonce se mi podaří shodit několik lahviček šampónů a sprchových gelů, kterými je vana obložena, a jednou dokonce i vyskočím a tryskem zamířím pryč z koupelny, bohužel jsem dostihnout už na chodbě. A v tu chvíli už je páníček dost naštvaný, takže se raději nechám potupně namočit, abych ho vzápětí mohl celého ohodit vodou.
"Jak chceš!" řekne nasupeně a na můj útok zareaguje vylitím minimálně poloviny smrdutého obsahu nějaké lahvičky na můj hřbet. V tu chvíli už mi nezbyde nic jiného, než na něj upírat psí pohled, hlasitě kňučet, a doufat, že to utrpení brzy skončí.
Páníček po chvilce skutečně vypne vodu, zavine mě do velkého chundelatého ručníku a odnese mě do obýváku.
"No vidíš, ani to tak nebolelo, ne?" mrkne na mě a já se oklepu.
Tohle mu nedaruju...
Starší povídka z mé tvorby, opět psaná z pohledu někoho (něčeho) jiného. Snad se aspoň trochu líbí :)
Žádné komentáře:
Okomentovat