Nemluv, snižuješ IQ celé čtvrti!

Tak nějak okomentoval Sherlock neustálou snahu o mluvení jeho seriálového kolegy Andersona. A já tu větu za poslední měsíc měla chuť vyslovit snad stokrát. Ne, že by někteří moji kolegové v práci na třídící lince plastů snižovali IQ celé čtvrti, ale na mě to bohatě působilo. A tak jsem po pouhých osmnácti pracovních dnech zralá na Chocholouška...

Původně jsem si myslela, že práce na nechvalně proslulé třídící lince nebude tak hrozná, ostatně jsem se na toto místo chystala už podruhé, ale některé okolnosti mě hned první den vyvedly z omylu. 

Když jsem se poprvé zeptala samozvané šéfové na nějakou otázku a dostala jsem odpověď na něco úplně jiného, řekla jsem si, že se prostě přeslechla. Když jsem ale otázku zopakovala a ona se mi vysmála, že jsem snad úplně blbá, protože mi na tu otázku přeci teď odpovídala, uvědomila jsem si, že to asi až taková sranda nebude. A měla jsem pravdu. 

Obecně jsem měla hrozné "štěstí" na lidi, co se mnou byli na směně. S inteligentními lidmi se mi podařilo být za ty čtyři týdny snad jednou. Z těch ostatních týdnů vyniká třeba epizoda s jedním z "těch chytřejších", který měl tendence všechny brigádnice upozorňovat, co jim ujíždí a co se kam hází, ale ve výsledku většina věcí ujížděla hlavně jemu. To ale přeci nevadí, za všechno můžou brigádníci! 

Stejně tak mohou za nesprávně roztříděné plasty naházené do špatných otvorů, protože se stálí pracovníci přeci vůbec neřídí heslem: V létě to klidně můžeme házet blbě, kdyžtak to svedeme na brigádníky. 

Dalších připomínek se mi dostalo hned druhý týden. Ujíždělo mi moc barevných láhví na třetí stanoviště, jehož náplní je ale také jejich vybírání. Komentáře jsem ignorovala a snažila se svýma rukama napodobit rychlost světla. Proto jsem si neskutečně užívala to štěstí, kdy jsem poslední týden stála až za paní, která měla plnou pusu připomínek, a mohla jí dávat bokem bílé lahve, které JÁ neměla v popisu práce vybírat a ONA je vybírat nestíhala. 

Taky si strašně ráda hrála na hodného a zlého policistu. Když jeden z dalších brigádníků nakopával odpadky na pás a jezdilo podle mého úsudku tak akorát, seřvala ho, že kope moc. Když začal kopat méně, od pásu na něj křičela, ať si trochu pohne, že tam není na ozdobu. A když si celý zpocený přišel na chvíli odpočinout, byla na něj jako milius a člověk by ani neřekl, že na něj ještě před minutou nadávala. 

Jedna z posledních kapek, která mě donutila si uvědomit, jak je důležité se dobře učit, abych na tomto místě nikdy neskončila, bylo doporučení oné samozvané šéfové, abychom venku při plnění pytlů my brigádnice pracovaly pomalu, že je čas a práce nám neuteče. S radostí jsme se tohoto hesla držely celých pět minut, než nás dotyčná sprdla, že dneska děláme jak šneci a že se nám moc nechce. A já v tu chvíli otočila hlavu k nebi a modlila se, ať to už konečně skončí...

I tohle bych dělala radši. Ten slon aspoň drží hubu...

PS: Mé prosby byly vyslyšeny a já už druhý den ležím s v posteli s nohou oteklou jako kráva, protože mě něco štíplo a já skoro nemůžu chodit. A tak se začínám rouhat... Nebylo by to v té práci přeci jenom o trochu lepší..?

Díky za přečtení. Jak vy válčíte s vaší letní brigádou? :)