Prázdné místo pod stolem a poslední chvíle s mým nejlepším kámošem

 2. říjen.

Zatím bezkonkurenčně nejhorší datum v mém životě. V roce 2016 nám v ten den náhle odešla fenka Peggy. Tehdy poprvé - v maturitním ročníku - jsem si naplno uvědomila, že pejsci bohužel nejsou nesmrtelní a že podobný osud jednou čeká i jejího syna Fišťu, který po ní zůstal a který smutek a prázdno po ní aspoň trochu zmenšoval. 

Umanula jsem si tenkrát, že Fišťa tu s námi bude do jeho sedmnácti let. Protože to prostě dá. 

Nedal. Dal čtrnáct a půl, což je i tak skvělý výkon. Za svou mámou odešel před pár dny, 2. října. Přesně pět let po ní. 

A tenhle článek je pro něj. 

Erasmus za doby pandemie III.: Sekáče everywhere a dětinské slunce

+ Já teď pojedu na nějakou dobu pryč, jo? Oznámila mi spolubydlící Annika někdy v půlce dubna.
- Oh, aha, ok, řekla jsem chápavě, ale nadšená jsem nebyla. Nebudu lhát, bála jsem se, že se mi při bydlení o samotě vrátí panické záchvaty, které nejsou vždy jednoduché na zvládnutí. A téměř dva měsíce, které Annika plánovala strávit u svého přítele v Německu, mi přišly jako dlouhá doba. 

Tentokrát se ale žádný ďábel nezasmál a nezačal si plánovat, co všechno mi v následujících týdnech provede. A mému asociálnímu já velmi rychle došlo, že chodit po bytě polonahá, zpívat si z plna hrdla a prdět, kdy se mi zachce, je přesně to, co jsem potřebovala pro absolutní klid na duši. 

A takhle jsem trávila poslední měsíce ve Finsku...

Erasmus za doby pandemie II.: Finka z Kroměříže a potřebnost finského sociálního čísla

+ A ty jsi teda z Česka? Zeptá se mě na prvním společném obědě kolegyně v Migračním Institutu. Je polovina v března, ve Finsku jsou minimální čísla nakažených a Finové přesto všechny opatření striktně dodržují. Společný oběd probíhá v největší místnosti, s otevřenými okny a stoly co nejdál od sebe.
- Jojo, žiju v Praze. Ale snažím se naučit finsky. Odpovím jí s plnou pusou oběda, který stál tolik, co v Praze dvě a půl porce. 
+ Tak já tě spojím s jednou Češkou, chceš? 
Hele ani ne, pomyslím si. Ono ne všichni krajani spolu automaticky kamarádí jen protože jsou v cizině, víš? 
- Jasně, budu ráda. Kývnu a vezmu si od ní e-mailovou adresu nějaké Niny. 

Erasmus za doby pandemie I.: Z lockdownu do lockdownu a dobývání se do cizího obydlí

To tam nenarveš. To tam prostě nenarveš. 

Pšt, okřiknu pesimistické myšlenky. Narvu. Musím, sakra. Kopnu do kufru a stlačím ubohého plyšového mumínka do tvaru, ze kterého se po vybalení už dost možná nevzpamatuje. 

A jaks to tam jako narvala před čtvrt rokem? Vždyť teď i posíláš nějaký věci napřed?!

To mě jako soudíš?! Okřiknu sama sebe a snažím se vybavit 25. únor, kdy jsem se vypravovala do finského přímořského města Turku. Jo, první článek o mém Erasmu vychází až po tom, co jsem se z něj vrátila. Holt to bylo tak super, že na nějaký škrábání článečků nezbýval čas. Navíc mi bylo jasný, že to bude na pokračování, ale líp se to bude psát na jeden zátah. 

No. A jak to teda bylo v tom únoru? 

Achjo, Brhi: Tinder stories. Aneb když konečně zjistím, že tahle sranda fakt není nic pro mě

+ Když já bych chtěla nějakýho prince na bílým koni. Kňourá moje dvacetiletý já a zároveň nedělá absolutně nic pro to, aby ho někde fakt potkalo.
- Tak si stáhni Tinder!
+ Mnah, proč bych to dělala?
- Tak pro tu srandu, ne?

Hm, tak jo. Poprvé jsem si tuhle srandu stáhla někdy v roce 2019. A tohle jsou asi nejzajímavější exempláře, které jsem tam měla tu čest potkat. Enjoy.