Erasmus za doby pandemie III.: Sekáče everywhere a dětinské slunce

+ Já teď pojedu na nějakou dobu pryč, jo? Oznámila mi spolubydlící Annika někdy v půlce dubna.
- Oh, aha, ok, řekla jsem chápavě, ale nadšená jsem nebyla. Nebudu lhát, bála jsem se, že se mi při bydlení o samotě vrátí panické záchvaty, které nejsou vždy jednoduché na zvládnutí. A téměř dva měsíce, které Annika plánovala strávit u svého přítele v Německu, mi přišly jako dlouhá doba. 

Tentokrát se ale žádný ďábel nezasmál a nezačal si plánovat, co všechno mi v následujících týdnech provede. A mému asociálnímu já velmi rychle došlo, že chodit po bytě polonahá, zpívat si z plna hrdla a prdět, kdy se mi zachce, je přesně to, co jsem potřebovala pro absolutní klid na duši. 

A takhle jsem trávila poslední měsíce ve Finsku...

Erasmus za doby pandemie II.: Finka z Kroměříže a potřebnost finského sociálního čísla

+ A ty jsi teda z Česka? Zeptá se mě na prvním společném obědě kolegyně v Migračním Institutu. Je polovina v března, ve Finsku jsou minimální čísla nakažených a Finové přesto všechny opatření striktně dodržují. Společný oběd probíhá v největší místnosti, s otevřenými okny a stoly co nejdál od sebe.
- Jojo, žiju v Praze. Ale snažím se naučit finsky. Odpovím jí s plnou pusou oběda, který stál tolik, co v Praze dvě a půl porce. 
+ Tak já tě spojím s jednou Češkou, chceš? 
Hele ani ne, pomyslím si. Ono ne všichni krajani spolu automaticky kamarádí jen protože jsou v cizině, víš? 
- Jasně, budu ráda. Kývnu a vezmu si od ní e-mailovou adresu nějaké Niny.