Proto jsem se také zamyslela nad několika body, jak se k tomu dlouhotrvajícímu štěstí vlastně vůbec dostat.
První věc, které se chci pokud možno zbavit, nebo aspoň minimalizovat, je příšerný škatulkování. "Ty jsi taková/maková/jinaká." "Ty si myslíš tohle/tamto/támleto." A vy chcete dostat kopanec, záhlavec, nebo přes ústa? Vlastně je to docela úsměvný - já sama ještě nevím, kdo vlastně jsem, ale díky, že jste ochotní mi to vysvětlit!
K tomu, abychom zjistili, kdo vlastně jsme, potřebujeme přemýšlet. Ne moc, ale zase ne moc málo. Mým problémem je, že nad některými věcmi přemýšlím až moc a nad některými zase vůbec. Přehnané přemýšlení vede k docela těžkým záchvatům paniky a nepřemýšlení zase k napomínání, že jsem drzá, nebo sprostá. Kamarádka naznala, že jsem v tomhle ohledu tak trochu rozbitá. Proto jsem si vymyslela "originální" mantru, kterou se při řešení problému přemýšlení řídím. Zní: "Přemejšlej, ale taky dejchej."
Také jsem si uvědomila, že potom, co zjistíme, jací jsme, nám také dojde, že každý z nás je svým způsobem tak trochu zlý. A je jen na nás, jak se s tím vypořádáme. Potom, co někteří z nás rozdýchají panický záchvat, protože se náhle cítí jako Hitler (viz přehnané přemýšlení), nám zbývají tři možnosti. Být zlý a nestydět se za to, být zlý, stydět se za to, lhát, zamotat se do toho a skončit v kelu, a nebo být zlý, brát to s humorem a snažit se to co nejvíc omezovat. (Takový to: Jsem občas svině, pač říkám věci, co tak nemyslím - mrzí mě to, promiň, budu se snažit to omezovat.) To v posledních dnech praktikuji a světě div se, ono to jde! Hodně mi v tom pomáhá neustálý výhled na budoucí tetování, které pro mě už teď má několik skrytých významů, ale o tom až jindy.
Už víme, kdo jsme, jak se máme chovat sami k sobě a k okolí, takže co nám zbývá? Kam směřujeme! Nedávno jsem si v šoku uvědomila, že ačkoli mám pocit, že se poslední dobou pořád za něčím honím, nestíhám a pořád něco dělám, tak to bohužel neznamená, že se pohybuju směrem dopředu. Naopak jsem se neustále pohybovala v bludných kruzích a prakticky jsem stagnovala na stále stejném místě. To jsem se také rozhodla změnit a pracuji na tom, abych se každý den posunula o kus blíž ke svým cílům.
Vím, že tenhle článek může znít jako plané tlachání, ale rok 2016 mě v mnohém poučil, a proto své pomalé změně k lepšímu opravdu věřím. Nebude to snadné, ale mám před sebou celý život, takže nevidím důvod, proč bych se každý den nemohla posunout o kousek dál. Takže - jsem rozbitá, ale nestagnuji!
PS: Zvláštní poděkování Tomáši Klusovi, Voxelovi a Pokáčovi, kteří si tenhle článek nikdy nepřečtou, ale jejichž hudba mi v mnohém pomohla a určitě ještě v budoucnu v mnohém pomůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat