To byla pohodička...

"To bude pohodička," prohlásila spolužačka, když jsme ve vodáckém kempu před týdnem rozkládali stany. 
"Týden bez wifi, to bude pohodička," podpořila její tvrzení druhá. 
"To bude... Já mám data."
A v tomto duchu se odehrával celý náš vodácký kurz.

Pohodička to vážně byla. Nejlepší byla naše pravidla ohledně stravování.
"Když máš hlad, sníš všechno."
"Zasytit levně."
a moje oblíbené
"Když bomba syčí, dej se na úprk směrem k chatkám učitelů."

Další pravidla jsme měli nastolená ohledně sjíždění jezů. Já na tohle byla expert: 
1. Nejdříve mi bylo řečeno, co mám na jezu dělat. 
2. Kousek před jezem na mě čas od času křičeli, že to opravdu nedělám. 
3. A nakonec se mi z něj vždycky podařilo vyjet i s pochvalou. 
Mám ohledně jezů stoprocentní úspěšnost jak na kajaku, tak na kánoi.

Kajak jsem si obecně zamilovala. První den jsem s ním udělala asi šedesát nedobrovolných otoček, druhý asi čtyřicet a ten poslední přibližně šest polovičních jen když do mě někdo vrazil. Dalo mi to inspiraci pro plánovanou povídku: "Jak se chtěl kajak stát baletkou" a sen, že si na kajaku někdy brzy zase zajezdím. 

Někteří ale neměli problém jen s kajakem, jako já. Kamarádky v kánoi najely na kámen. Hurónský řev instruktora: "Jedinej šutr v řece a ony na něj najedou!" rozesmál všechny zúčastněné. 

Moje oblíbená část bylo křtění na vodáky. Po oznámení, že si máme vybrat někoho, koho fakt nemáme rádi, jsem se vrhla za svou nepřítelkyní číslo jedna, se kterou se tak nesnášíme, až se máme rády. Nic mě nebavilo víc, než jí polévat studenou vltavskou vodou smíchanou se smradlavým bahnem. 

A v průběhu týdne jsem se přesvědčila, že moji spolužáci a hlavně i učitelé mají silný smysl pro humor. Když jeden z účastníku našeho vodáckého kurzu usnul na lavičce krumlovského náměstí, spolužák nelenil a položil před provizorní lože papírový kapesník s pár drobáky. Během chvilky skoro celý kurz zásobil spáče menšími příspěvky a náš smích byl tak hlasitý, že přilákal i náhodného Japonce, který před spáče položil pětistovku, vyfotil si to, a pak zase i s pětistovkou zmizel. Až poté se naše Šípková Růženka ráčila vzbudit a všechny drobáky po prvotním šoku shrábla do vlastní kapsy. 

Noci byly také zajímavé. Kamarádka ve stanu mluvila tak hlasitě, že byla slyšet do stanu vzdáleného několik metrů. Proto mezi ní a našimi spolužáky vznikla tato zajímavá konverzace:
Spolužák č.1: Peťo?
Kamarádka: Ano?
Spolužák č.1: Drž hubu.

Ale kámoška povídala dál...
Spolužák č.2: Ty vole Petruno nikoho to nezajímá, drž hubu!

A tak se kámoška rozhodla, že už sklapne.
K: Dobrou!
S č.2: Čus.
S č.1: Naser si. 

Vzpomínkou, kterou asi nikdy nedostanu z hlavy, je písnička, jež zazněla poslední večer u táboráku. Protože když polovina lidí řve: "Prdel. Prdel. Prdel." 
a druhá: "Řiť a pumpa. Řiť a pumpa. Řiť a pumpa." 
v tom správném rytmu a někdy mezi se ozve sólo: "Polib nám prdel Václave, my jsme v dobrý náladě. Polib nám prdel Vašku něco něco flašku." 
Tak tohle se opravdu zapomenout nedá. 

Dokonce to byl jeden z nejlepší zážitků mého života

Jaké máte na vodák vzpomínky vy? Díky za přečtení :)