"Přišla jsem se jen najíst, do Brna jedeme potom, hned vypadnu," odpověděla jsem s naprostým klidem a vytáhla snídani, kterou jsem jako vždy ráno nestihla pozřít. A se zvoněním na vyučování jsem odcházela ze školy...
Původně jsem vlastně vůbec nevěřila tomu, že mě máma se skupinou spolužáků do Brna AUTEM pustí. A někde v polovině cesty jsem začala litovat toho, že mi to nezakázala. Protože mačkat se na zadní sedačce s dvěma lidmi není žádný med. Aneb.
Ono ale sedadlo smrti také nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Řidička si totiž s dodržováním zbytečných pravidel nedělala vrásky. Vše dokazuje jeden z rozhovorů, který proběhl.
/Spolužák se nahne, aby viděl, kolik jedeme./
"Kolegyně! Za mokra maximálně osmdesát!"
/Řidička zapíná stěrače./
"Jaký mokro?"
Stání v koloně na dálnici bylo taky super. Člověk může ukazovat prostředníčky na lidi, kteří se nechovají podle pravidel a neustále přepínat mezi rádiovými stanicemi, protože všude hraje ABBA nebo Kája Gott. Ne, že bysme něco z toho snad dělali...
Na místě mě nejvíc uchvátila segway, na které jezdil modrý lev polévající si hlavu suchým ledem, aby mu nebylo vedro a překvapivě milý profesor u stánku VŠCHT. Ne, že bych si na tuto školu dělala zálusk, ale moje spolužačky ano.
Já si v prvních pár minutách oběhala katedru sociálních a humanitních věd na Karlovce (tam se nedostanu) a filozofickou a pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity (tam se dostanu, ale nechci tam) a byla jsem spokojená.
Lingvistiku na Jihočeský bych vzala na milost, jenom kdybych tam měla stejně sympatické spolužáky, jako byl ten, který mi o fakultě povídal.
Na sympatiích ale opravdu nezáleží. Stejně sympatický mi byl i učitel chemie na již zmiňované VŠCHT, to mi ale nezabránilo v tom, abych ho během prvních pár vteřin naší interakce urazila. Padla totiž otázka, cože on přesně dělá...
On: Jsem chemický technik, vyrábím reaktory a podobně.
Já: To zní nudně.
On: Jsem rád, že si to myslíš.
Moje inteligentní půlka mozku pak ještě půl hodiny kopala do té retardované a řvala: Vážně?!
A pak nastala cesta zpět, s dvěma cíli. První byl najíst se, proto jsme vzali útokem nejbližší KFC na dálnici, kde jsme ale bohužel kvůli druhému cíli - být doma co nejdřív, abych mohla vyhrát španělskou olympiádu, nemohli pobýt ani vteřinu navíc, a proto jsme si z auta udělali jídelní vůz.
Zároveň jsme si tak zařídili brigádu na nějaké sobotní odpoledne, protože mi na bundu a kalhoty neustále kapala omáčka z tortilly, spolužačka okolo sebe hrstmi rozhazovala sůl a spolužák měl zas ve své krabičce lítající rýži.
Ke škole, ve které se olympiáda konala, jsme dorazili za minutu dvě. Olympiáda začínala ve dvě hodiny, a tak jsem si takovou malou olympiádu dala na rozehřání ještě před tou lingvistickou, to když jsem do třetího patra s plným žaludkem vyběhla v rekordním čase. Vlítla jsem do třídy a... zjistila, že španělštinářka poslech zapnula ještě před druhou...
Takže jsme zašpinili auto a porušili pár pravidel silničního provozu úplně zbytečně.
Anytime... :D
Taky občas jezdíte autem se svými přáteli? A žijete ještě? :D Díky za přečtení :)
Žádné komentáře:
Okomentovat