Já, křeslo

Hm. Zase je tu. Obléká si na sebe dlouhý bílý plášť a natahuje gumové rukavice. Hlavně, že mě vždycky akorát postříká nějakou dezinfekcí a tím to pro něj končí. Pche, proč by mě něčím pokrýval, vždyť jsem jen blbý křeslo. Gynekologický křeslo, což je podle mého názoru ta nejhorší možná práce na světě.
"Pojďte si dál," řekne doktor, pro kterého je to naopak to nejlepší, co ho mohlo v životě potkat, a já uslyším dunivé kroky směřující k ordinaci. Ne...
Ano! Hned první pacientka je stokilová machna, jejíž špeky se na mě nechutně rozplácnou a já se tak zapotácím v tom náhlém návalu živého tuku. Doktor jí naštěstí vyšetří rychle, taková bába za zenitem tady přeci jenom už nemá co dělat, a mně se dostane lahodné spršky ve formě dezinfekčního roztoku. Nikdy jsem jeho štiplavou vůni necítil raději, než právě teď. 
Pak se do ordinace přikolíbá další rozměrnější bytost, která za svou velikost ale tentokrát tak úplně nezodpovídá. Z toho důvodu místo na mě zamíří na kolegu lehátko vedle speciálních obrazovek a celá místnost se díky tomu rozezní rajskou hudbou v podobě tlukotu malinkého srdíčka. 
Těhotný mám nejradši. Nejen kvůli tomu, že se na mě nemůžou rozvalovat, ale hlavně protože můžu poslouchat jejich roztomilé žvatlání o drobečcích, co nosí pod srdcem. Technicky vzato je nenosí pod srdcem, nýbrž někde u žaludku a střev, které zvětšující se děloha často zmáčkne natolik, že už se nikdy nebudou moci vrátit do původního stavu, ale pojďme si nekazit sentimentální chvilku. 
Také mě vždycky hrozně rozčílí představa, že ta miminka, jejichž tlukot srdce a malé pohyby mám tu možnost zaznamenat, už nikdy nebudu moci vidět. I z toho důvodu bych se mnohem raději angažoval v nějaké dětské ordinaci, kde by si na mě mohli hrát a dovádět, a já se tak nemusel pořád zaobírat věcí, kterou na tomhle světě viděli jako první hned po narození. 
Jakmile ranní várka těhotných skončí, vím, že nastává další várka báb v raném stádiu klimaktéria, a já se musím vrátit zpět ke své práci, která je v řetězci někde mezi hovnocucem a gastroskopickou hadičkou. 
"Dobrý den," ozve se nově příchozí a já se psychicky připravím na další příval špeků, které budu muset chtě nechtě vydržet. Ale spolu s nově příchozí tentokrát nepřichází odér potu a mrtvých koťátek, nýbrž svěží vánek obohacený špetkou jahodové vůně, ačkoli je venku asi tak pět pod nulou. Nohy nové pacientky jsou tak dlouhé, že končí až na zemi, a i bílý plášť se musí přemáhat, aby slečně koukal do očí. Prasák, jako by toho za dnešek už neměl dost. 
Když ale dlouhonohá blondýna promluví podruhé, ozve se ve mně hlásek pochybností. Její hlas zní nějak divně...
Rozhodnu se to nechat být a v poklidu poslouchám rozhovor mezi doktorem a jeho novou pacientkou, který jí zakládá lékařskou kartu. Vím, že moje chvíle dřív nebo později nastane, a tak klidně vyčkávám a mezitím si svou novou zákaznici prohlížím. Nevypadá už tak hezky, jako při vstupu do ordinace, ale to dávám za vinu prostředí. V ordinaci gynekologa to nesluší nikomu. Stále mi na ní něco nesedí, ale nehodlám tomu věnovat pozornost a raději se pokusím vypadat trochu větší ve chvíli, kdy dotyčná vstane a za plentou se začne chystat na využití mých skromných služeb. 
V okamžiku, kdy slečna zpoza plenty vyleze, mám pocit, že na rozdíl od ranního výstupu s machnou, tentokrát do mdlob opravdu upadnu. Také mi dojde, proč mi na pacientce něco nehrálo. Zatím je to totiž pacient. 

Omlouvám se za případnou psychickou újmu a děkuji, že jste si povídku z pohledu gynekologického křesla přečetli.