Tohle je nejlepší víkend mýho života!

...co na tom, že byl teprve čtvrtek...

Skákala jsem po nástupišti v Havličkově Brodě a křičela, že jsem doma. Občas jsem výkřik změnila na oznámení, že jsem duhový jednorožec a kdybych měla třpytky nebo Skittles, rozhazuji to kolem sebe po hrstech. A měla jsem pravdu, díky přítomnosti mých LŽŠ kolegů byly dva dny na 27. Podzimním knižním veletrhu vskutku nezapomenutelné. A já přísahám na holej pupek, že jsem se nebyla schopná přestat usmívat. Ok, možná chvilku. Když jsem viděla Kájínka...

Když má člověk doma Krysu

Vlastně ne úplně doma, jen se s ní kámoším. A taky jí říkám Potkan, ale to je vedlejší. Krom toho už jsem o ní jeden článek psala, ale ona je za a) studnice trapných událostí a tedy inspirace a za b) v totální depresi z toho, že je první den na koleji. A tak ji chci rozveselit a taky trochu ztrapnit, protože to je to, co kamarádky dělají. Řekla bych, že jí oplácím tu starostlivost a péči, když mi na mém maturitním plese držela vlasy nad záchodem, ale chyba lávky. Byl to její maturitní ples a její vlasy. A jelikož se jí nepodařilo trefit záchod tak i mé boty. Aneb díky Potkane, díky moc.

Ro - slučák? To by šlo!

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je naše nedávné třídní sčuknutí šestej rozlučák, nebo první slučák. Spolužák naznal, že je to náhodné setkání v hospodě, ovšem jiná chytrá hlavička přišla se slovní hříčkou použitou v názvu. Geniální. (Gratuluju, možná odmaturuješ.) 
Ať už to ale nazveme jakkoliv, stálo to jako vždy za to.

Zkoukneme TO?

"Ne. Ne, ne, ne, ne. Ne," zamítla jsem minulý týden kamarádčinu šílenou žádost. Potkan totiž chtěl, abychom šly do kina na horor To.
"Proč ne?"
"Je to horor!"
"Já s tebou šla na film o One Direction!"
"To nebyl horor!"
"Myslíš?"

Bacha na prsty, aneb Brhi šikula

"Máš teď někdy čas?" byla otázka, kterou mi za posledních pět týdnů položilo nespočet přátel. 
"Nemám."
Vážně jsem neměla. Chodila jsem se každý den usmívat na důchodce a krájet jim salámy. Kdybych říkala, kolik úžasných dovedností jsem se tam naučila, tak lžu. Ale ujistila jsem se v jedné věci: Dobrá nálada vždycky někoho nasere. Jo a ještě - kráječ je ostrý. 

Holka z televize zase píše, aneb LŽŠ 2017 v kostce

Předem upozorňuji všechny nové příchozí, že jsem nebyla ve skupině Tisk, nýbrž Televize, proto píši furt stejně prasácky jako před kurzem. Krom toho také dopředu říkám, že to není recenze na úžasný týden nabitý bohatým programem, díky kterému jsme se naučili spoustu nových věcí, ale pouze shrnutí mých zábavných vzpomínek a postřehů se skvělými lidmi, které jsem měla možnost potkat. Taky jsem to chtěla sepsat stručně. To nešlo.

Na začátku týdne mi ale tak do smíchu nebylo. Jako správná žena jsem si do Havlíčkova Brodu vezla na týden snad celou skříň. Potit jsem se začala už kousek od nádraží, a když jsem došla na místo domnělého srazu, měla jsem jasné symptomy akutního infarktu myokardu, protože budova stála na strmém kopci. Vtip byl v tom, že to vlastně nebyla budova, ve které jsme se měli všichni sejít, ale to já zatím nevěděla. A když jsem v dálce viděla stejně upocenou osobu s obrovským kufrem, ani jsem o tom nepřemýšlela. Mé naděje se ale rozplynuly, když moje budoucí spolužačka dofuněla až ke mně a zeptala se, jestli máme být skutečně tady. Po krátké diskuzi jsme se rozhodli zavolat vedoucímu celého kurzu. 

"Dobrý den, my jsme tady a jsme asi špatně," zněla moje první věta v telefonátu.
"No to jste určitě, já pro vás pošlu auto."

To bylo v tom týdnu poprvé, kdy mě překvapila ochota Havlbroďáků. Podruhé to bylo hned o chvíli později, kdy pro nás přijel lektor fotografie a vzal mi moji tunovou tašku až k zápisu. A vy se divíte, že se mi tam tak líbilo?

Jednou je málo...

...desetkrát moc. A pětkrát je tak akorát. Minimálně jsme zatím šestej rozlučák nedomlouvali. Vlastně jo. Za rok se sejdeme opět na místě činu, na naprosto úžasné chatě mojí stejně cool třídní a budeme se řídit stejným pravidlem jako letos: 

"Přijeli, vyžrali, odjeli."

A zase to byla sranda...

Včechny cesty vedou do Říma...

Některé tedy i do Prahy. A je to sranda. Obzvlášť když se nacpete do služebního auta s rozbitým sklem a navigací Tomtomem ke kamarádce Lucijáně a její mamince. Člověk se toho hodně dozví. A taky začne pochybovat, jestli není adoptovaný a jestli jeho skutečná matka není ten šílenec sedící vzadu, který je z nás tří snad nejméně zodpovědný. 

Sbohem a šáteček

Snad už po čtvrtý. Mám za sebou už čtvrtý pomaturitní rozlučkový večírek a podle všeho to vypadá, že rozhodně nebyl poslední. Na tomhle byla ale na rozdíl od těch předchozích hromada učitelů, takže jsem měla šanci si s nimi skvěle pokecat, přehodnotit svoji touhu si potykat, protože bych se hned druhý den vrátila zpět k starému dobrému vykání, a nebo jsem třeba mohla polemizovat s fyzikářem nad významem fyziky. Vzhledem k tomu, že ji považuji za naprosto bezvýznamnou to byla opravdu hlubokomyslná diskuze. Ale stalo se toho mnohem víc.

Odřídím si cestu do pekel

Jako malá jsem sedávala v traktoru strejdovi na klíně a připadala jsem si strašně důležitě a inteligentně, když uprostřed pole pustil na pět vteřin volant a já "řídila". Byla jsem v tom fakt dobrá. Rok se s rokem sešel a já bych v tom měla být dobrá i reálně. Chyba lávky. Zvládnu kolo, kočárek, trakař a s trochou snahy i kajak. Ale cokoliv co má čtyři kola a motor u mě nemá šanci. A proč jsem k těmto strojům ztratila důvěru...?

Moje babča má prima vnučku...

...která sepíše všechny její skvělý hlody do jednoho článku. Nevím jak to dělá, ale v počtu nezapomenutelných hlášek je přebornice. Tohle máme společné. Taky křivý zuby, velkej nos a náchylnost ubíhat od tématu při mluvení, ale o tom zas jindy. Proto jsem si řekla - proč některé její hlášky nezvěčnit na internetu? Protože některé vážně stojí za to.

Hlavně s úsměvem!

Je léto, všechno se to dopárovalo, občas něco málo odmaturovalo a dostalo se na vejšku, a proto to tráví svůj volný čas tím, že v půl jedné ráno sedí na lavičce uprostřed náměstí a se svou kamarádkou přemýšlí, kam se poděli všichni princové na bílým koni, o kterých jsme od mala slýchaly ze všech pohádkových knížek. Když už jsme u těch pohádkových knížek, svůj milostný život bych momentálně přirovnala k čertíkovi z mé nejmilejší pohádky Princezna ze mlejna. Jsem malej, šikovnej, spokojenej, vymýšlím kraviny a 99% svého času se skvěle bavím, ale můj Elišák se asi někde zdržel. 
A jelikož se z výše uvedených důvodů tak trochu nudím, rozhodla jsem se z toho vypsat. A taky abyste věděli, že na tom člověk může být tak zoufale, jak jen chce, ale důležité je si ze sebe vždycky udělat srandu. 

Mám to za sebou!

Tohle slovní spojení jsem v budoucím čase v posledních pár dnech slyšela snad stokrát (to je hyperbola, kdyby to někomu nedošlo). Podrážděně jsem odpovídala, že to se říká i o smrti. Náhoda? Nemyslím si!

Zápisky maturanta, aneb už se to blíží

Druhá část zápisků maturanta je tady. Mé učení na maturitu totiž směle pokračuje a spěje ke konci. To je fajn, ale co mě na tom konci čeká už tak fajn není. Každopádně, zatím žiju. Jak na tom budu po tom osudném dni se dozvíte příště. /Snad./

Zápisky maturanta, aneb poprvé za osm let se opravdu učím

Jakožto zodpovědný maturant jsem si na dny svaťáku rozvrhla otázky, aby mě 17.5. (držte mi palce, prosím) nic nepřekvapilo. Na každý den mi vycházelo deset otázek (3 z dějepisu, 2 z češtiny, 5 ze španělštiny a pročítání sešitu angličtiny, protože maturuji státně a bude tam vše, co jsme probírali letos). V průběhu jsem naznala, že se mi ta neuvěřitelná tvrdohlavost (aka vždycky udělám, co si umanu) občas docela hodí. To ale neznamená, že to bylo jednoduché...

Poslední zvonění stylově, aneb fialový mimoň zasahuje

Tak už i mně nadešel ten čas, kdy jsem šla do své milované školy naposled (naposled tam zažít něco dobrého, teď už to půjde z kopce), proto jsem se to rozhodla zakončit stylově a udělat ze sebe ještě většího blbce, než co jsem stihla za posledních osm let. Aneb proč to hrát na krásu a sex-appeal, když to člověk může vzít přes humor a fialovou ze sebe smývat ještě dva týdny...

Jak jsme dělali tablo...

Můj zájem o zařizování tabla by se dal popsat podobnou větou, jako většina mých životních eskapád. "Přišlo mi to jako dobrej nápad."
Reálně napíšu článek, který se tak bude jmenovat a vy (vy tři, co to pravidelně čtete a já dokonce vím vaše jména) mi dáte za pravdu. 
Každopádně jsem se do toho někdy v půlce března namočila a pak se začala docela slušně topit. Nakonec z toho ale vylezlo něco tak pěknýho, že jsme na to všichni zůstali překvapeně koukat. Protože jsme v některých chvílích přestávali doufat, že naše třída nějaké tablo vůbec mít bude. 

Budeš mi chybět...

...ale pst, to se vlastně neříká nahlas. 
Moje třináctileté nenávistné já by mě za tento článek nejspíš zabilo. Stejně jako za uznání, že si zřejmě nevezmu prince Harryho, Roberta Pattinsona, nebo Harryho Stylese. Myslím, že by mě zabilo i za myšlenky, že si vůbec někdy někoho vezmu a nezůstanu svobodomyslná spisovatelka někde v centru Prahy s bytem plným psů. 
Když si to vezmu kolem a kolem, tak myslím, že potkat svoje třináctileté já, tak ho zabiju já a jsem ušetřena trapným vzpomínkám, které moje kamarádky čas od času vytahují na světlo boží. Kruh zabíjení se ale uzavře, když řeknu, že 95 % těchto trapných vzpomínek jsem si vytvořila na své škole. Na škole, která mi bude tak hrozně chybět...

/Tenhle článek je strašně dlouhý a spíš taková moje vlastní zpověď, kterou jsem si chtěla napsat, takže nezaručuji, že se vám to bude líbit. Co si nalhávám - spíš zaručuji, že nebude./

Takové obyčejné Velikonoční pondělí...

To máš na počest dnešního dne...

Smál se mi ráno odraz v zrcadle do očí a já se marně snažila rozčesat vlasy, které se dnes rozhodly být ještě kudrnatější než obvykle a evokovaly mi tak velikonočního beránka, který na mě čekal na stole v podobě snídaně.

"No co, ovce aspoň nebude bita," naznala jsem a vlasy nechala v rámci Velikonočního pondělí tématicky na pokoji. Ve své úvaze o vyvarování se aktivních mrskačů jsem se ale jako vždy šeredně spletla...

Ze soudku zasměj se sám

Nedávno mi byl několikrát pochválen smysl pro humor, což mě přivedlo k zamyšlení, jestli jsem opravdu tak vtipná, nebo je dotyčný chválitel divnej. Došla jsem k názoru, že je divnej, tudíž se zřejmě zařadí do bandy mých divných kamarádů, ale taky mě napadlo některé své vtípky ze soudku zasměj se sám za poslední dobu sepsat a trochu uklidnit vaše občasné myšlenky, že jste retardovaní. Protože na mě fakt nemáte...

Drzost není nevychovanost, drzost je životní styl

Tímhle heslem (což je jen tak mimochodem můj vlastní citát z období asi patnáctého roku) jsem se víceméně řídila celé moje dospívání. Čím jsem starší, tím menší mám ale potřebu si tu svou nevymáchanou tlamu, jak se o mně často vyjadřuje moje sestra, na někoho otevírat. Ovšem existuje jedna osoba, na kterou jsem drzá ať chci, nebo nechci. Prostě si nemůžu pomoct. A naše vzájemné střety potom především pro okolí dopadají docela zajímavě...

Ha ha, ho ho, he he

Název odkazuje ke známé scéně z mé oblíbené pohádky Šíleně smutná princezna, kde princezna nevzrušeně hodnotí všechny pokusy o to ji rozesmát. Je možné, že tak nějak dopadne můj článek. Už dlouho si totiž uvědomuji, že můj styl humoru není pro každého. Je plný slovních hříček, drzých a sarkastických poznámek a občas sklouzává až do klasické černoty, tak typické pro obyvatele naší země. A jelikož se obklopuji přesně takovými lidmi, mohu publikovat tento článek plný nasbíraných slovních hříček, drzých a sarkastických poznámek a všudypřítomného černého humoru. Není zač.

Moje záchodové čertovinky

Už od mala jsem bývala více než ostatní lidé spojována se záchodem. Jednou mi tam spadl a byl spláchnut sestřin kapesník (OMYLEM), jednou lžička z hrnku, když jsem vylévala lógr z kafe (Babííí, pojď mi s něčím pomoct!), chodila jsem se tam v pěti letech schovávat se Čtyřlístkem, protože jsem jako předškolák měla zakázáno číst a všechno s písmeny mi bylo bráno (pozdě, stejně jsem to už uměla), pak jsem také jednou málem zapálila babiččinu latrínu (JEŠTĚ VÍC OMYLEM) a v neposlední řadě jsme se sestrou jednou v záchodě vymáchaly zubní kartáček mámina tehdejšího nenáviděného přítele (zahrával si, pyšná na to nejsem a byla jsem malá). A ačkoliv bych už z těchto "čertovinek" mnohdy hraničícími s prasárnami měla vyrůst, moje záchodové pranky pokračují nadále. 
Mnohdy pobaví jenom mě a sofistikovanější tedy nejsou ani o píď, ale to mi pravděpodobně nezabrání v tom je nadále provozovat. 

Prostě duha

Myslím, že změna vzhledu jde se změnou názvu ruku v ruce. A proč zrovna duhy vzhůru nohama? No, v první řadě bych si přála takové tetování a musím zjistit, jestli mě obrázek neomrzí. A taky z těchto důvodů...

Z CTG je Brhi

"Co s tím blogem a YT kanálem budeš dělat ve dvaceti?" zeptal se mě jednou kamarád narážkou na mou přezdívku na dobu určitou.
"Já budu šílená puberťačka navždycky," odpověděla jsem mu tehdy s naivní myšlenkou, že tomu tak skutečně bude.
Cha, tak to jo, tak že bych to už přenechala někomu jinýmu?

Bohémano? Bohé... ne

Jak vysoký může být stupeň vašeho nadšení, když zjistíte, že vaše oblíbená televizní stanice připravuje seriál, jehož obsah je totožný s vaší seminární prací z dějepisu? A jak vysoké může být vaše zklamání, když seriál ani zdaleka nedosáhne takové kvality, na jakou měl potenciál? 

3, 2, 1, Maturiťák!

"Raz, dva, tři, čtyři. Čekáš, dva, tři, čtyři," křičela na nás učitelka v marné snaze naučit nás složitý nástup, který by vypadal aspoň trochu synchronizovaně. Cha, sni dál. Ono se na hudbu postrádající rytmus nastupuje docela blbě. Ve výsledku to vzdala s prosbou, ať se snažíme vypadat přirozeně. 
Jasně, 90 maturantů počítajících si v duchu "raz, dva, tři, čtyři", aby se aspoň přibližně trefili do neexistujícího rytmu, to je synonymum přirozenosti. 

Gravitace funguje vždy a všude, aneb říkejte mi vozembouchu

Zjistila jsem, že nejlepší způsob, jak někoho rozesmát, je udělat ze sebe blbce. A já ráda rozesmávám (ten tvar je správně, původně jsem tam měla rozesmívám) lidi, svět je pak hned o něco veselejší. Nejvtipnější na tom je, že nejčastěji lidi rozesměji aniž bych se musela nějak zvlášť snažit, protože "neštěstí" někoho jiného vždy všechny zaručeně pobaví. Aneb gravitace funguje vždy a všude, odzkoušeno za vás!

Nejhorší pocit na světě, aneb další zvířátko na obláčku

Pár měsíců uplynulo a já si potvrdila, že pocit, o kterém jsem si myslela, že je nejhorší na světě, je skutečně nejhorší na světě. A vážně to není moment, kdy dostanete trojku na vysvědčení, vykašle se na vás kluk, nebo se ztrapníte před celou třídou. Protože většině z toho se dřív nebo později zasmějete. Ale tomu momentu, kdy zavoláte na svého mazlíčka a on už nepřijde, tomu se nebudete smát nikdy. 
Aneb vzpomínkový článek na mého opelichaného, věčně špinavého a vychcaného kocoura právě začíná...

Španělštinářka vs. genocidní postmodernista

Pamatujete na článek o naší skvělé španělštinářce? A taky na ten o excentrickém bohémovi, jenž o sobě nedávno řekl, že je genocidní postmodernista?
Tak tenhle bohém si ve školní aukci podporující charitativní organizaci Benediktus (taky jsem o ní psala) koupil od španělštinářky dva poukazy. 
Jeden, že ho bude celou hodinu chválit za cokoliv, co udělá. 
A druhý, že mu ukáže hračku, která ji přivedla k učitelství. 
A zábava mohla začít. 

Já a moje instantní karma

Občas si říkám, že by bylo jednoduší si životem proplouvat jako nemilosrdná svině, která se nestará o city ani potřeby ostatních a myslí jen na sebe. Pokaždé ale když na něco takového pomyslím, uvědomím si, že to by mi u mojí poctivé karmy neprošlo. Přísahám Bohu, že ta mrcha sbírá body za rychlost. I proto se jí ode mě dostává pojmenování "instantní"...