„If you're going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair...
If you're going to San Francisco, you're gonna meet some gentle people there...“
Poslední tóny písně doznějí a kluci se na sebe rozzářeně podívají. Takovou účast ani nečekali.
„Moc díky, že jste přišli a dobrou noc!“ seřadí se vedle sebe a Vašek za všechny poděkuje. Následuje potlesk a kluci potom slezou z provizorního pódia a rozběhnou se přímo k nám.
„Tak, jaký jsme byli?“ vezme mě Kamil kolem pasu a já ho s úsměvem políbím.
„Úžasný,“ povyskočí nadšeně Anička a zasněně se zadívá na Vaška. Chudák holka, Vašek má oči jen pro tu svou hudbu. To David naopak už spěchá domů za svou ženou a půlročním Davídkem. To je snad nejzodpovědnější chlap, jakýho jsem kdy potkala.
„Já letím lidi, čáu!“ zamává nám a pak opatrně vyběhne na setmělou ulici. Po Pražském jaru sice zájem tajných o skupinu Znak tří trošku pohasl, pořád je to ale skupina zpívající anglické texty a to se stávajícímu režimu pochopitelně nelíbí.
„Ten je marnej,“ zavrtí hlavou Vašek a cucne si z mý flašky piva.
„Hele kámo, objednej si svý,“ zaprotestuju ale Vašek se jen zasměje.
„Klid švagřině, objednám ti nový,“ odmávne mě a já jen protočím oči. Na tohle si člověk prostě musí zvyknout. Na Vaška.
„A co budete podnikat, když už do začátku školy zbývá jen 14 dnů?“ řekne opět přehnaně nadšeně Ančaa a já si povzdechnu. CHUDÁK holka.
„My teď pojedeme na víkend s Marií na vodu a ty?“ zeptá se jí se zájmem Kamil, i když ví, že čekala odpoveď spíš od Vaška.
„No já nevím...“ řekne rozpačitě Anča a s nadějí se zadívá na Vaška. Ten na ex vypije pivo a začne se zvedat.
„Tak já letím, řeknu našim, že přijdeš pozděj brácho, čáu!“ rozloučí se a už ho není. Anička v koutě sklesne a začne si smutně hrát s korálky na jejím bílém svetříku. Vypadá nově, zřejmě si ho upletla sama. Kvůli Vaškovi. A on se jí takhle odvděčí.
„Nepůjdeme se projít?“ navrhnu Kamilovi a ruku v ruce odkráčíme do parku.
„Čau mami, jsem doma!“ zakřičím už v chodbě a strhnu z nástěnného kalendáře list s včerejším datem. Když uvidím dvojku a vedle ní nulu, povzdechnu si. Těch jedenáct dní uplyne jako voda, a já se budu krčit v lavici posledního ročníku Pražské Hotelové školy.
„Hurá,“ pomyslím si ironicky a zamířím rovnou do kuchyně, kde máma připravuje k večeři bramboráky.
„Mňam!“ ujím jí z pánvičky a ona mě plácne přes prsty.
„Jak bylo?“ zeptá se mě potom a já pohodím rameny. Normálně, na vodu s Kamilem přeci jezdíme každou chvilku. Máma se většinou nijak nevyptává.
„A Maruško...“ osloví mě jak už dlouho ne a váhavě se rozhlídne. „Neříkali jste někde něco?“ zeptá se nejistě a já vykulím oči. My dva? To zrovna, nejsme přeci pitomí!
„Vždyť víš, že do problému by se dostal spíš Vašek, Káma je v poho,“ mávnu nad jejími obavami rukou a ona si oddechne.
„Ty si moje hodná holka,“ pochválí mě a pak mi naservíruje plný talíř lahodně vonících bramboráků. Do postele padnu ještě za světla utahaná jako kotě.
„Maruško vzbuď se! Slyšíš, vstávej!“ třese se mnou mamka a já ztěžka rozlepím oči. Co je, vždyť jsou ještě prázdniny! Mámin plačtivý hlas mě ale vyburcuje natolik, že si zprudka sednu a vážně se na ni podívám. Muselo se stát něco strašnýho.
„Jsou tu Rusové,“ vzlykne máma jen a já se na ni nechápavě podívám. Jací Rusové, co tady dělají, máma někoho zvala?!
Když ale zaslechnu křik na ulici, srdce se mi na chvíli zastaví a potom naopak rozbuší, jako by se rozjelo na nejvyšší výkon. V hlavě mi lítá jediná myšlenka: Kamil!
„Kam jdeš?“ vyhrkne na mně máma plačtivě, když vidí, že se spěšně oblékám, ale já jí ani neodpovím a vyběhnu na ulici.
Vládne tu skutečný zmatek. Ač brzy ráno, lidé jsou venku a s hrůzou v očích sledují tanky obsazené Sovětskými vojáky, kteří drží v rukách pistole. Hádám, že pravé, nikoli nějakou atrapu.
Raději zabočím do postranní uličky a kratší cestou přes park běžím k domu, kde bydlí má láska. Ani nevím, co tam budu dělat, třeba všechno není tak strašné, jak se na první pohled zdá, ale já ho zkrátka potřebuju vidět a obejmout.
Jsem skoro u jeho domu, když najednou slyším ostré, krátké rány – výstřely z pistolí. Vyděsím se, a pár kroky překonám vzdálenost, která mě dělí od vstupních dveří do klasické bytovky, kam mám namířeno. Již v prvním patře narazím do někoho spěchajícího dolů a na chvilku se octnu v jeho náručí. Chci se mu zase vyškubnout a utíkat dál, ale hlas osoby která mě drží, mě uvede zpět do reality.
„Maruško!“ vykřikne totiž, a přitiskne mě k sobě blíž. Kamil byl zřejmě stejně jako já ochromen strachy a utíkal mě hledat.
„Co se to děje?“ vzlyknu mu do ramene a on mě pohladí po vlasech.
„Nevím, ale dobrý to není. Balíme se,“ řekne mi a mně ty dvě slova projedou srdcem jako led.
„Cože?“ vydechnu nevěřícně a odtáhnu se od něho.
„Táta tu nemůže zůstat, víš čeho všeho už se tenhle rok účastnil, zavřeli by ho. Co by pak bylo s náma?“ řekne mi Kamil stejný argument, jaký byl zřejmě řečen jemu.
„A co bude se mnou?!“ narhnou se mi slzy do očí a mám pocit, jako by se mi zhroutil celý svět. Pustím Kamilovi ruce a hledám něco, co by podepřelo moje klepoucí se kolena.
„Můžete jet přeci s námi! V autě budu jen já, táta a Vašek, ty s maminkou se tam přeci vejdete!“ nabídne Kamil zoufalé řešení, ale moc dobře ví, že je to jen výstřel do tmy. Nejsem tu jen já a máma, o pár ulic dál taky bydlí babička s dědou, na ty jsem ve své sobecké zamilovanosti zapomněla. Ty dva by máma nikdy neopustila a já bych zase nikdy neopustila mámu.
„Kdy?“ zeptám se tiše a Kamil svěsí ramena.
„Do večera jsme pryč,“ odpoví mi a mě v očích zapálí slzy.
„Miluju tě!“ přitisknu se k němu naposledy a dám mu dlouhý polibek s příchutí slz.
„Nikdy na tebe nezapomenu!“ zašeptá Kamil a já se trpce usměju. Zapomene. Možná to bude trvat rok, možná deset, ale zapomene. I já časem zapomenu. Ale bolest z první lásky, která mi byla tak krutě ukradena, si ponesu napořád.
K výročí srpnové okupace jsem už dříve napsala povídku na toto téma. Myslím, že k dnešku se její zveřejnění hodí. Je delší ale snad se aspoň trochu líbí, díky za přečtení :)
Žádné komentáře:
Okomentovat