Jak jsem hrála Dračák

Nechtělo se mi tam. Fakt hodně moc. Na stupnici od jedný do deseti jsem se chtěla zabalit do deky a s nohama na stole koukat na Četnický humoresky. Ale slíbila jsem to. A taky jsem ze všech stran slyšela, že je to fakt super. Přinejhorším se budu nudit. A přinejlepším... to dopadne přibližně tak, jak to nakonec dopadlo.
Poprvý jsem se na hodiny podívala až po dvou hodinách, takže jsem naznala, že mě to baví. 

Mezitím jsem se stihla seznámit s ostatními hráči. 
Byl to kněz boha světla (Světlušák), kněžka bohyně vody (Vodnice), kněz boha ohně (Ten Teplej), skřítek, který na mě neudělal takový dojem, abych mu dala přezdívku, hobit alchymista, co se proměnil v mlhu a nechtěl nám pomoct (Mlhovka) a lovkyně přízraků. která za celou dobu skoro nepromluvila (Dušinka).

Bylo načase představit svou postavu. 
Vybrala jsem si kudúka (chlupatý stvoření mezi trpaslíkem a hobitem) a moje povolání bylo lupič. 
Můj první úkol bylo vymyslet story of my life, čehož jsem se zhostila z grácií (ne, vůbec jsem si z toho nedělala srandu, abych zjistila, jestli se ostatní urazí a nejsou tím pádem hodni mého přátelství). Neurazili, jsou super.

Jen tak mimochodem:
Můj kudúk Pin (=špendlík, aj) se narodil na Sibiři svým chlupatým kudúčím rodičům. Jako malého ho děda naučil jezdit na medvědech. Jeho rodiče ale časem vypelichali a umřeli mrazem, proto se mladý Pin vydal do světa směrem na jih. Jednoho dne potkal alchymistu, u něhož podstoupil složitou depilaci celého těla, po které mu zbyly jen dva chlupy na levé a jeden chlup na pravé noze. Poté alchymistu okradl a rozhodl se stát lupičem. Aby mu nebyla zima, nosí trenky se srdíčkama, které mu koukají z pod děravého koženého brnění a jeho nejoblíbenější zbraň je kovová hvězdička. Za mazlíčka má plešatou krysu jménem Perno (=špendlík, šj). To se hodí, protože sám tak trochu vypadá jako plešatá krysa.

A tak jsem svou plešatou krysou bavila společnost několik hodin, zatímco jsme stihli potkat skupinu agresivních syslů, zabít Krampuse (Právě jsem nad tímhle článkem deset minut seděla a přemýšlela, jak že se jmenoval. Napadl mě akorát Kraken.) a nakrmit pár sobů. Můj Pin taky visel na ledové hoře a valila z něj krev, ale nakonec přežil.

Končili jsme okolo páté ráno, přičemž jsem před čtvrtou na pět minut zavřela oči, protože naše skupina byla právě u kováře a kupovali si výzbroj. Po čtyřiceti pěti minutách jsem je otevřela a naše skupina byla stále u kováře a kupovala si výzbroj. 
Je možné, že jsem měla opět několik poznámek, ale moje energie byla v takovém mínusu, že si je už nepamatuju. Ale bylo to fajn. Když mě přežijou i příště, ráda si zase zahraju. Ostatně, můj Pin toho musí ještě hodně dokázat...

Hledala jsem nějakou super cool fotku, ale naznala jsem, že lepší nic, než kravina.

Díky za přečtení :)