Peggyno, já tě zabiju!

Každý pejskař podobnou větu na svého psa jistě zavolal už mockrát. Milujeme je, ale občas nás přivádějí k šílenství. No, a já na svého psa tuhle větu už nikdy nezavolám. Protože umřela, aniž bych ji za nějaký z jejich miniaturních přestupků musela vraždit. A jelikož pro mě byla od sedmi let taková malá, nesmrtelná jistota která tady se mnou měla být navždy, její "zradu" nesu docela těžce. A tak jsem se rozhodla o ní napsat článek, protože byla naprosto úžasná a já chci, aby se to o ní vědělo.

Na začátku září 2005 se u nás v garáži objevila malá chlupatá koule štěstí se jménem Káča. Původní majitel nějak nepočítal s tím, že se tak jmenuje i moje sestra. A tak jsme se sestrou po dlouhém vybírání vybraly jméno s lehce exotickým zněním - Peggy. To jsme ale ještě nevěděly, že se na ni tímto jménem prakticky nikdy volat nebude. Vždy to byla Peggyna, Pegguš, Peggánek, Peggule, Pegguška, nebo Peggáček. Slyšela na všechno, nebo také na nic, jak už to u tvrdohlavých fenek bývá.

Jedna z prvních vzpomínek, které na naši Pegguli mám, je naše seznamování. Sedmileté dítě a dvouměsíční štěně. Když to shrnu, obě jsme byly v sedmém nebi. Já ji pořád nosila a ona se nechala s oblibou drbat na bříšku. V prvních měsících svého života ale nebyla pochopitelně vycvičená na venkovní čůrání... Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ji opět naprosto zbytečně přenášela z bodu A do bodu B a ona mezitím na mé bundě vytvořila flek o velikosti mlýnského kola.

Obecně proti mě byla v počátcích zaujatá. Když jsem ji učila jako malou skákat, odmítala se mnou spolupracovat. Ovšem až do chvíle, než jsem se k ní sklonila. V tu chvíli vyskočila a radostně mě rafla do nosu.

A jako každé malé štěně ráda kousala věci. Dodnes máme na dřevěném obložení zábradlí prapodivně vykousané vzorce od umělkyně prvního řádu Peggušky.

Jako starší si madam přišla domů těhotná. A proto nám tu po ní zbyl ještě devítiletý outěžek Fišťa, který smutek alespoň trochu zmírňuje.

Poté co přivedla naše druhé zlato na svět, začala dostávat zajímavé chutě. Kolikrát dostala vynadáno za pití mléka přímo z kýble, které děda zrovna vydojil.

Celkově na jídlo měla čich. Tabletkou zabalenou v kolečku salámu jste ji neoblbli. Salám si dala, tabletku vyplivla a pak spokojeně odkráčela.

Nejvtipnější bylo, když její synátor Fišťa chrápal. Z garáže se ozývaly zvuky, za které by se nemusel stydět ani medvěd grizzly, občas přerušené Peggynčiným uraženým štěknutím nebo zavrčením.

On jí to ale dosyta oplácel. Pokaždé, když si měli běžet pro pohlazení nebo pamlsek, běžel první. A ne snad proto, aby dotyčnou odměnu dostal první, spíše aby mohl svou maminku párkrát švihnout vrtícím ocasem přes čumák, když se dostala do odpovídající vzdálenosti.

Taky nesnášela koupání. Pokud jsem ji dokázala dostat do vany, mohla jsem si být jistá, že mokré budeme obě. Já možná ještě o něco víc.

Jak už jsem řekla, Peggy byla tvrdohlavá a umanutá po mně. Na truc mi na procházkách lezla do rybníčku, který byl ale z poloviny plný hutného bahna, takže si dokážete představit, jak pokaždé vypadala, když jsem ji odtamtud dostala. Já nadávala a ona klidně seděla. A v tu chvíli byla naše královna dočista spokojená.

Tak jsme ji zavezli tam. Kousek od rybníčku, do kterého tak ráda lezla. Má to tam hezký - stromy, pole, les. Mohla tu s námi pobýt déle, ale asi se to muselo stát. Každopádně doufám, že ať už se převaluje na jakémkoli obláčku a nechává si drbat bříško od cherubínků, že je se svými sedmasedmdesáti psími lety docela spokojená...

Peggy (11.7.2005 - 2.10.2016)