Předem upozorňuji všechny nové příchozí, že jsem nebyla ve skupině Tisk, nýbrž Televize, proto píši furt stejně prasácky jako před kurzem. Krom toho také dopředu říkám, že to není recenze na úžasný týden nabitý bohatým programem, díky kterému jsme se naučili spoustu nových věcí, ale pouze shrnutí mých zábavných vzpomínek a postřehů se skvělými lidmi, které jsem měla možnost potkat. Taky jsem to chtěla sepsat stručně. To nešlo.
Na začátku týdne mi ale tak do smíchu nebylo. Jako správná žena jsem si do Havlíčkova Brodu vezla na týden snad celou skříň. Potit jsem se začala už kousek od nádraží, a když jsem došla na místo domnělého srazu, měla jsem jasné symptomy akutního infarktu myokardu, protože budova stála na strmém kopci. Vtip byl v tom, že to vlastně nebyla budova, ve které jsme se měli všichni sejít, ale to já zatím nevěděla. A když jsem v dálce viděla stejně upocenou osobu s obrovským kufrem, ani jsem o tom nepřemýšlela. Mé naděje se ale rozplynuly, když moje budoucí spolužačka dofuněla až ke mně a zeptala se, jestli máme být skutečně tady. Po krátké diskuzi jsme se rozhodli zavolat vedoucímu celého kurzu.
"Dobrý den, my jsme tady a jsme asi špatně," zněla moje první věta v telefonátu.
"No to jste určitě, já pro vás pošlu auto."
To bylo v tom týdnu poprvé, kdy mě překvapila ochota Havlbroďáků. Podruhé to bylo hned o chvíli později, kdy pro nás přijel lektor fotografie a vzal mi moji tunovou tašku až k zápisu. A vy se divíte, že se mi tam tak líbilo?