pondělí 8. srpna 2016

Jaký to je mít dědu frajera aneb uplácí mě historkama z mládí

Od malička nám bylo vštěpováno pomáhej starším, pomáhej starším, pomáhej starším. A mě to nebavilo, nebavilo a nebavilo. A stejně jsem to dělala, dělala a dělala. A až teprve nedávno jsem přišla na to, že pomáhat starším, konkrétně mému dědovi se patřičně vyplácí. Nejde o finanční odměnu, ale o to, že historky, které povídá děda, by člověka opravdu nenapadly. 

Většina z nich se odehrává na vojně. Dnes se to jeví jako drobnost, ale v šedesátých letech musela být odvaha i to, když se děda se svými kamarády rozhodli vytrollit vedoucího roty. Bylo jim oznámeno, že je přijde holič do kasáren ostříhat, protože máničky se tehdy v armádě netrpěly. To by ale nebyli oni, aby si ten stejný den v době osobního volna nezašli k tomu holiči sami. A pak nepřišli na nástup už ostříhaní. A co jim mohl kdo říct?

Chvíle osobního volna ale pochopitelně děda netrávil jen u holiče, občas se s kamarády vydal i do hospody. Historka o sadu s třešněmi už je legendární. Kolem toho sadu to bylo do hospody kratší, a tak tudy zpravidla chodili. A když přišlo léto, chtěli si přes plot pár třešní natrhat, protože přeci o nic nešlo. Majitel sadu ale jejich názor nesdílel, a proto je odtamtud ten den hnal holí. Na mladé vojáky si ale nepřišel. Když šli stejnou cestou v noci zpátky (poněkud společensky unavení), nenapadlo je nic lepšího, než z plotu vytahat všechny plaňky jednu po druhé a narovnat je podél jeho osy. Děda se při vzpomínce na tuhle odplatu směje dodnes. 

Děda byl obecně na vojně za rebela. To, že odtamtud zdrhal přes plot i v době, kdy neměl vycházku a snad nikdy se nenechal chytit, to by se mu ještě dalo odpustit, protože to dělal každej druhej. Mě ale dostal příběh o tom, kterak můj úžasný dědeček nastoupil na vojnu a třetího dne dal přes hubu desátníkovi, což byla pochopitelně vyšší šarže než on (tři dny po nástupu je všechno vyšší šarže než ňákej bažant) a prošlo mu to jen díky tomu, že ještě nebyl pod přísahou. 

Další věc je to, že stejný desátník ho až do konce vojny nemohl vystát a děda ho někdy v průběhu dvou let dokonce poslal do jistých končin jižně od zad. To už mu tak lehce neprošlo. 

Naprosto mě ale odzbrojila odpověď na otázku, jestli se na vojně naučil dobře střílet. 


"Když jsem stál kousek od stodoly, tak jsem se do ní občas i trefil."

A proto vám radím - pomáhejte starším. Když už nic, můžete z nich vytáhnout docela dobrý špeky. 


Taky milujete, když ze svých příbuzných vytáhnete nějakou tu historku z mládí? Jaká je vaše oblíbená? Díky za přečtení :)

4 komentáře:

  1. Jo, tyhle historky jsou nejlepší. Už nemám v rodině nikoho tak starého, ale i tátovi historky z vojny jsou super. Třeba když se jim povedlo provést do kasáren prostitutku a drželi si ji na samotce než na to přišel kapitán :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vsadím se, že něco podobného děda spáchal taky, jen se pořád snaží být aspoň trochu výchovnej :D CTG

      Vymazat
  2. Super článek!
    To se máš, že je u tebe někdo takový, kdo ti může vyprávět, jaký byl svět před touhle hroznou katastrofou, kterou tu máme teď. Moji oba dědečkové už nežijí a táta co mi říct mohl, to zapomněl.
    Byla bych ráda kdyby ses i ty mrkla na můj blog a zanechala tam nějaký support :)
    http://mujzivotvpismenech.blogspot.cz/2016/07/monolog-jedna-lucka-povidala.html

    OdpovědětVymazat
  3. Pobavila jsem se, díky :D Není nad historky od staroušků :D

    OdpovědětVymazat