Sněží, sněží, dobrá kniha kolem běží...

...respektive mi konečně přišla. Včera ráno. Ráno jsem ji otevřela a večer s příjemným pocitem vánoční atmosféry zase zavřela. Dýchla na mě nevinnost mladé lásky, mrazivost Štědrého dne okořeněného sněhovou vánicí, ale i uvědomění si vlastních nedokonalostí. A moc se mi to líbilo. 

Všichni z hlavních hrdinů tří povídek mají něco společného a přitom se od sebe tolik liší. Jubilee, Tobin a Addie. Dvě dívky, které nade vše milují své přítele a kluk, který je zamilovaný, aniž by o tom věděl. Jedna postava by ale měla začít konečně myslet na sebe, ta druhá konečně přestat a ta třetí...? Hmm, ta by mohla začít myslet. 

Příběh jako takový se krásně propojuje. Od romantické povídky se šťastným, i když poněkud nečekaným koncem, přes náhodné půlnoční dobrodružství chvílemi připomínající crazy komedii, až po rádoby psychologické drama odehrávající se v hlavě nešťastné puberťačky zmítané v hromadě vlastních problémů, ze kterých se podle všeho sama dostat nedokáže. 

S hrdinkou první povídky jsem se dokázala nejvíc ztotožnit, zřejmě proto se mi tahle povídka líbila nejvíce. Jubilee je lehce naivní, potrhlá dívka, která o svou naivitu v průběhu knihy přijde opravdu kuriózním způsobem, který mě překvapil a zároveň i trochu pobavil. A k tomu všemu stačí pouhé uvíznutí vlaku ve sněhové vánici. Ztotožnění s hrdinou druhého příběhu se bohužel nedostavilo nejen z toho důvodu, že je příslušníkem opačného pohlaví, ale spíše protože... je to chlap. Je to tupej, línej chlap, který si není ochoten připustit, že by jeho chování nemuselo být naprosto správné, nebo že by snad za něco přímo mohl! Nic proti příslušníkům mužské rasy, mám je povětšinou docela ráda, ale po milém Tobinovi bych chvílemi hodila pevně uplácanou sněhovou kouli, aby se konečně probral. Budiž pochválen Greenův talent, jenž dokázal navzdory ne úplně sympatickému hrdinovi vytvořit stále roztomilou a vtipnou povídku. A nakonec Addie, bláznivá, sobecká, rozmazlená Addie, jež nemyslí na nic jiného než na sebe a své problémy, i když je zpočátku nedokáže ani sama vyřešit. Zde ztotožnění proběhlo, ovšem s její nejlepší kamarádkou Dorrie, která se po celou dobu povídky snažila Addie vyprovokovat k nějaké akci. Fandila jsem Dorrie, ale nakonec jsem si oblíbila i Addie. 

A ačkoli kniha není detektivka ani kriminální román, některé věci nám zůstanou utajeny až do konce, i když nám je autoři paradoxně naservírovali přímo pod nos. Nebo to záleží na každém čtenáři, já si každopádně některé skutečnosti uvědomila, až v okamžiku kdy je ta která postava vyslovila, přestože mi byli nenápadně naznačovány po celou dobu čtení. V takových chvílích mi nezbylo nic jiného, než se praštit do čela a poté spokojeně číst dál. Po dočtení poslední stránky jsem zalitovala, že jsem knihu i s jejími nedostatky přečetla tak rychle, a odložila jsem ji na polici, odkud ji v předvánočním čase opět ráda vytáhnu. 

Četli jste knihu? Líbila se? Díky za přečtení :)