Anthropoid, aneb atentát na Heydricha a útok na Oscary

Když jsem o tomhle počinu slyšela poprvé, opravdu mě nenapadlo, že film, jehož příběh už dávno znám a jehož jméno mi připomíná Moravské zemské muzeum v Brně, ve mně zanechá tak hluboký dojem, kterého se nebudu moc zbavit ani během několika následujících dnů.

Příjemně mě překvapilo, že tvůrci dokázali do filmu s tak vážnou tématikou vměstnat několik mírných vtipů, které na začátku odlehčily atmosféru, jež s postupujícím časem ale pochopitelně čím dál víc houstla. Zároveň ale dokázali v divákovi vyvolat neuvěřitelné napětí postupnou gradací vzrušujících scén, kterých bylo v celém filmu bezpočet, přičemž při některých z nich člověk zapomněl i dýchat kvůli tomu, co se dělo před ním na filmovém plátně. Ačkoli je speciálně pro českého diváka příběh chorobně známý a tudíž v jistých momentech i předvídatelný, tvůrci v tomto ohledu rozhodně nezklamali.

Co se týká hereckého obsazení, irští herci, již ztvárnili hlavní role Kubiše a Gabčíka, byli podle mého názoru navzdory chybám ve výslovnosti českých jmen, které jim ale nemůžeme vyčítat, skvělá volba. Dotyčným jsem téměř okamžitě uvěřila to, že to jsou českoslovenští parašutisté připraveni kdykoli padnout pro svoji zemi. Příběh mě celkově okamžitě vtáhl svou autentičností, možná i díky zařazení tuzemských hvězd. Zahraničním hercům skvěle sekundovala elita českého herectví v čele s Annou Geislerovou, nebo Alenou Mihulovou. Osobně mě bavilo pozorovat rozdíly mezi výslovností českých jmen a tak zjišťovat, které z těch méně známějších tváří patří do našeho rybníčku a které ne. Rádoby český přízvuk cizích herců zněl v porovnání s těmi českými poněkud ruštěji, ale i to bych jim díky jejich excelentním výkonům dokázala odpustit.

Ve filmu, jakým je tento, jsou na prvním místě kromě historických faktů i emoce, nimiž je takový film nabitý k prasknutí. V takovém případě je těžké hlídat si hranici emotivního vyjádření scény a klišé, která je velice tenká. Myslím si, že se tato hranice v minimálně jednom momentu tvůrcům bohužel nepodařila udržet, což mi ale celkový dojem z filmu snížilo jen minimálně. Ačkoli je možné, že kdyby se na konci filmu to zmiňované klišé neobjevilo, film by mě i rozplakal, což se nestalo. Na druhou stranu bych po vyplakání na film mohla zapomenout, ale místo toho na mě zanechal hluboký dojem, který si s sebou ponesu ještě dlouho. Zkrátka, při závěrečných titulcích jsem měla šílenou touhu vstát a tleskat, tak moc mě ten film zasáhl. Tohle bude na Oskarech bodovat.