V Brně, studnici žloutenky a zamořené vody

"Ty si takhle užíváš v maturitním ročníku?!" vyjekla na mě učitelka španělštiny, kterou jsem náhodně potkala na nástupišti, kde jsem jí prozradila, že razím do Brna strávit víkend s kamarádkou. Zatrnulo mi. Lekla jsem se, že si se mnou bude celou cestu opakovat subjuntivy a geografické pojmy, které se mi hodí do maturitních otázek. Naštěstí se tahle noční můra nekonala. Jinak by totiž můj výlet nemohl dostat deset hvězdiček z osmi možných...

Naprosté oproštění od školy a poučování se ale přeci jenom nekonalo. Jakmile jsem se totiž na brněnském nádraží sčukla s Klárkou (její náhled na víkend ZDE), stačila nám jen dvacetiminutová procházka, abych zjistila, že tahle budova je postavena ve funkcionalistickém stylu, tahle taky a tahle překvapivě taky. Jo - taky tamta, tahlencta a tadyta! 

Naprosto mě proto ohromilo, že byt, který se stal na následující dva dny mým dočasným domovem, ve funkcionalistickém stylu postaven nebyl. Což mě možná trochu mrzelo, protože mi tolik schodů s absencí moderní vymoženosti jménem výtah nahradilo páteční workout. Stejně tak chození po městě s cílem koupit si šaty. Hmm... Mám tři trika a kalhoty. Do jedněch šatů jsem se přímo zamilovala a svedly jsme kvůli nim s Klárkou debatu typu pro a proti. Jedna věc mě ale dostala. Uprostřed naší debaty, když jsem asi pomilionté zopakovala otázku: Proč si je mám koupit? se z random kabinky kousek od nás ozvalo: Pro radost! Nakonec ale šaty dělají radost někomu jinému...

Také jsem byla seznámena s Berrym a Benem. Ač se to nezdá, jen jeden z nich je pes a ten druhý člověk, dokonce to dotáhl až na vážený post Klárčina vyvoleného. Jeden je roztomilý a druhý vtipný. Tedy jen v případě, když si zvyknete na jeho specifický smysl pro humor, o kterém mě přesvědčil hned v několika situacích. 
Třeba když Klárka vysvětlovala důvod svého řezného zranění na ruce. Otáčela se, aby se podívala, jestli o kousek dál stojící nevidomá paní nepotřebuje s něčím pomoci a přitom se řízla o stánek s novinami. 
Ben: "Fascinující, že ta nevidomá paní se nezranila."

Nebo když zjistil, že mám panický strach ze všech nemocí a připadalo mu jako skvělý nápad o nich hovořit. 
Já: "Nemůžeš prosím mluvit třeba o štěňátkách?"
Ben: "Štěňátka mají taky nemoci. A můžou i umřít."

Budiž mu ale odpuštěno, zatancoval si se mnou valčík a pár dalších věcí večer v Tančírně. Respektive - on tancoval a já se mu to snažila příliš nekazit. To ale zmátlo moji kamarádku, se kterou jsem si týž večer psala. 
Ona: "Počkej, s kým jsi tancovala?"
Já: "No s Benem."
Ona: "A s kým teda tancovala Klára?"
Já: "Taky s Benem... Ben byl spocenej. :D"

Následující den se nesl ve stylu gympl mozků. Aneb gymplačky hledaly místa, kde se natáčeli Četnické humoresky a našly prd. Gymplačky šly nakupovat šaty a nakoupily trička. Gymplačky šly fotit do parku pod Špilberkem a z 228 fotek nemají ani jednu spolu. Gymplačky vařily knedlíky a... ale jo, ty se povedly, nikdo si nestěžoval. (Možná proto, že my dvě jsme si nemohly hanit vlastní výtvor a Ben si netroufl kritizovat přesilu žen. Ale pšt.)

Večer jsme si zahráli hru a pili k tomu nevím-co-ale-bylo-to-dobrý-a-nesmím-říct-že-to-byl-rum-pač-to-bylo-něco-lepšího. Každopádně hra byla super. Vše se neslo v ziskuchtivém stylu jedné z mé hlášek: "Klári, dej mi prachy, nebo ti zbourám baráček." A ve výsledku jsem dokonce vyhrála, aniž bych zcela ovládala a chápala všechny pravidla. 

Následovala těžká zkouška mého intelektu. Hlubokomyslný rozhovor o Bohu a mimozemšťanech do čtyř do rána s přítelem mé kamarádky, která si už dávno spokojeně pochrupovala. Byl pro mě téměř nadlidský výkon si po každém Benově monologu uvědomit, co říkal na začátku, vprostřed a čím končil, abych mu mohla podat stejně inteligentní a vyčerpávající odpověď. Hm... Mlela jsem hovna, ale pšt. Taky jsme se o něco vsadili, ale já si už za boha nevzpomenu o co, ani proč.  

A nakonec mi bylo ráno důrazně naznačeno, abych už vypadla. Již zmíněný roztomilý pes velikosti větší krysy se v neděli nad ránem rozhodl sdílet se mnou lože. Na tom jsem neshledala nic divného, klidně se podělím. Pak se ale z druhé půlky rozkládacího gauče přesunul na moji deku. V pohodě - uhnula jsem mu, abych ho omylem nekopla. On moje přátelské gesto ale pochopil tak, že se může rozvalit ještě víc. Tak jsem zase uhnula. A zase. A znovu. A pak... jsem ležela na druhé půlce gauče, zatímco si Berry hověl na mé peřině. Někdo holt umí... 

Pak už jsem jen odešla na nádraží, dostala panický záchvat z toho, že nastoupím do špatného vlaku, nastoupila do správného a s myšlenkou, že to byl vážně super víkend, odjela domů.

Brněnská veverka, jenž zemřela v parku pod Špilberkem při obléhání města Švédy (sorry - inside joke jen pro zasvěcené)

Jaký byl váš poslední víkend, který se takhle vydařil? Děkuju za přečtení :)