První den v nové práci aneb další věc co mi nejde

Přišla jsem do nové práce. Všechny pozdravila, převlíkla se a šla na plac. Během pěti vteřin jsem na něčem uklouzla, málem jsem přede všemi políbila tu naši českou hroudu a ještě k tomu rozbila půllitr. A to byl teprve začátek...

Po několika málo dalších minutách jsem naznala, že mě stroj na výrobu párků v rohlíku (v mém slovníku párkozmrd) nenávidí. Na rukou mám puchýře větší než pětikoruny a chvílemi se mi k horkým napichovačům na rohlíky podařilo přiškvařit i gumové hygienické rukavice. 

Párky v rohlíku jsou obecně hodně velký zlo. Při jejich vydávání se stalo pravidlem, že se moje čelo potkalo s horním rámem příliš nízkého okna. A nebylo to hezké shledání.

Zajímavé je taky dělat ledové kafe. Protože když ten ledovač otevřete ve fázi výroby ledu, přímo vás těmi kostkami atakuje. A vy se leknete. A rychle to zavřete. A ono to udělá ránu. A všichni na vás budou koukat. 

Když už jsme u toho rychlého zavírání, můžeme chvilku mluvit o lednici se samozavíracíma jezdícíma dvířkama? Protože když oběma rukama něco doplňujete a ona vám je chce amputovat, je to taky moc fajn. 

Ani pípa se mnou moc nekamarádila. Respektive se moje zacházení s ní nezdálo mým nadřízeným. Ale zákazníkům se moji tragičtí nadmíráci líbili. 

Jednou jedinkrát jsem víno nalila milimetr pod míru. Podala jsem to sympatickému muži za okýnkem (odhadem 25 let) a on se na mě usmál a nechal mi deset korun dýško. Což naprosto vyvažuje všechny předchozí tragédie a ta práce je NAPROSTO SKVĚLÁ. 

A to si zaslouží aplaus!

Tahle brigáda bude snad o chlup příjemnější než ta minulá. Ale i tak se o ní dá napsat článek. :D Díky za přečtení :)