Zrzka

"No tak brácho, tak už za ní jdi!" uchechtne se Petr, když mě poněkolikáté přistihne s pohledem upřeným na krásnou rudovlásku stojící u baru, kterou hypnotizuji pohledem od jejího příchodu. Jen zrudnu a sklopím oči k mému napůl vypitému pivu.
"Čeho se bojíš?" nechápe pořád můj starší a odvážnější bratr a já si povzdechnu. Na její ligu fakt nemám. Stejnou věc řeknu i Petrovi a on si odfrkne.
"Děláš si srandu bráško? Na tuhle máš s přehledem. Padej!" plácne mě do ramene, ale já se ani nehnu.
"Půjdu, když mi objednáš tři panáky," řeknu a Petr protočí oči. Co by ale pro mladšího brášku neudělal, a proto zvedá ruku a objednává tři velký rumy.

Je tomu už 258 745 let...

Tak jsem po dědovi chtěla, aby mi řekl, jak se seznámil s babičkou. A jak to dopadlo? 
Já: Dědo, jak jste se poznali?
Děda: Já už nevím...
Já: Ale jo víš.
Děda: To víš, že jo, já ti to řeknu a zase budu někde na internetu, ty jsi taková drbna!
Moc často se mi nestává, abych neměla slov...

Každopádně jsem z obou stran získala dostatek informací, abych mohla interpretovat, jak se moji úžasní prarodičové dali dohromady...

Sněží, sněží, dobrá kniha kolem běží...

...respektive mi konečně přišla. Včera ráno. Ráno jsem ji otevřela a večer s příjemným pocitem vánoční atmosféry zase zavřela. Dýchla na mě nevinnost mladé lásky, mrazivost Štědrého dne okořeněného sněhovou vánicí, ale i uvědomění si vlastních nedokonalostí. A moc se mi to líbilo. 

"Genocida je boží!"

Oznámil nám spolužák a zachechtal se. Hodnotil volbu spolužaččina tématu na seminárku, ale mimo kontext to zní opravdu děsivě. Ostatně, vypadá jako příslušník árijského typu, takže by mu tato věta v určitém období nejspíš prošla. Ale ne dnes. A já si od okamžiku jeho prohlášení přeji, aby byl jednou na nějaké hodně vysoké pozici v seriózní firmě a já ho touto větou mohla vydírat. A dokud stále vegetí na našem ústavu... mohu o něm sesmolit alespoň takový krátký anonymní nevinný článeček...

Vlajková loď!

Elita! Budoucnost národa! 
Těmito a mnoho jinými názvy naši třídu označuje jeden náš pan profesor, který má zřejmě o našich mozcích lehce zkreslené představy. Protože kdyby viděl, jak se chováme, když na nás nedohlédne ostražité učitelské oko (občas i dohlédne, ale nám je to fuk), asi by s tou vlajkovou lodí šel překvapením ke dnu. 

No poo - tříměsíční update

Nedávno mě moje kamarádka upozornila, že slavnou no poo metodu dodržuju už tři měsíce. Tak jsem ji já upozornila, že ona na to už měsíc kašle. A pak jsem se zamyslela nad vším, co se mi na hlavě za ty tři měsíce změnilo a... tyjo, asi v téhle metodě budu dál vesele pokračovat!

Vítejte v Buranlandu!

"Ty svině nemají povidlový!" zařve spolužačka na celou jídelnu zatímco si sedá naproti mně. A když na mě hodí výraz alá nadržená kachnička, jsem si jistá dvěma věcmi: a) označení Buranland, které si moje městečko vysloužilo od jisté vysoce inteligentní osoby (fakt, to není ironie), možná nebude tak úplně od věci a b) v průběhu oběda s nadrženou kachničkou se budu několikrát dusit. Obojí se pochopitelně vyplnilo. 

Frazeologismy, frazeologismy everywhere!

"Už se těším, až budu mít službu na házení sněhu. To za mnou bude vidět aspoň nějaká práce," oznámila nám před rokem suše učitelka španělštiny poté, co opravila naše písemky na gramatiku. Rok se s rokem sešel a ona nás svými hláškami stále obšťastňuje. 

Peggyno, já tě zabiju!

Každý pejskař podobnou větu na svého psa jistě zavolal už mockrát. Milujeme je, ale občas nás přivádějí k šílenství. No, a já na svého psa tuhle větu už nikdy nezavolám. Protože umřela, aniž bych ji za nějaký z jejich miniaturních přestupků musela vraždit. A jelikož pro mě byla od sedmi let taková malá, nesmrtelná jistota která tady se mnou měla být navždy, její "zradu" nesu docela těžce. A tak jsem se rozhodla o ní napsat článek, protože byla naprosto úžasná a já chci, aby se to o ní vědělo.