Tento výroční den jsem strávila nakupováním vánočních dárků ve Vídni, konkrétně v jednom velkém obchodním centrum, jehož dominantou je slavný Primark. A byla jsem znechucená. Ano, uznávám, že jsem si nakoupila, co jsem potřebovala, ale za cenu toho, že jsem viděla, co jsem opravdu vidět nemusela. Lidi, bojující o kusy oblečení, jako by to byl kus žvance, fotící se před samotným obchodem, aby to mohli postnout na všechny existující sociální sítě a byli coool a v neposlední řadě pomlouvající všechny ostatní (ne, nemluvím německy, ale bylo tam víc Čechů, než na samotných oslavách Dne studenstva).
A já jsem si uvědomila, že to takhle prostě nechci. Tak jsem z mobilu smazala Snapchat, unfollowla většinu lidí na Twittru a Instagramu a celkově tyto sociální sítě navštěvuji čím dál méně, ačkoli přiznávám bez mučení, že asi ještě nejsem úplně připravená je smazat úplně, ať už z důvodu sledování mých kamarádů, nebo občasného postování svých postřehů (aka hlášky ze školy na Twitter a fotky svého psa a přírody na Instagram → small guilty pleasures).
Nevím, jestli je to končící pubertou, či tímhle šíleným rokem 2016, nebo náboženstvím duhového lva, které jsem se rozhodla zvěstovat (poté, co jsem ho vymyslela), ale nějak mám čím dál menší potřebu řešit nedůležité věci a sdílet každou druhou blbost na "ty internety", jak říká babička. Blog a YouTube do toho ovšem nepočítám, baví mě sdílet svoje postřehy na blog a snažit se rozesmát lidi na YouTube a dokud budu mít pocit, že mám lidem co předat, těchhle dvou vymožeností doby se nevzdám.
Stejně je to i s vánočními dárky. Mámu přivádí k šílenství, že jsem si vybrala dva šampony, krém s čistícím gelem na obličej a šedomodré punčochy a mám dost. (I když ještě budu muset čapnout random šálu a nová sluchátka, protože jsem si na nefunkčnost těchto dvou předmětů ve slabé chvilce postěžovala.) Asi už začínám bláznit, ale většina věci mi v rámci celého světa přijde tak hrozně nedůležitá, že nemám potřebu se tím zabývat.
Totéž ale platí i o dárcích, které letos (a pravděpodobně i další roky) budu rozdávat. Není to nic speciálního, jen drobnosti, které mi při pohledu na ně připomněly lidi, které mám ráda a kterým se snad budou líbit. Doufám, že moji drazí obdarovaní budou z dárků stejně nadšení, jako já. Speciálně máma a prarodiče. To jsou jediní lidé, pro které nemám jen drobnosti. Oni tři si zaslouží 333 let prázdnin v ráji, což si zatím nemůžu dovolit, takže se jim to snažím vynahradit všemi možnými způsoby. Jde to těžce, když jsou na tom stejně jako já a "nic nechcou". Ale já to zvládnu a největší dárek pro mě bude, když se jim radostí z mých dárků nebude usmívat jen pusa, ale hlavně oči.
PS: Tenhle článek není hejt na nikoho, kdo má na danou situaci jiný názor než já. Pokud nemlátíte zvířata a starý lidi, nelžete a nejste zlý, tak jste super a já vás mám ráda, jen máme na některé věci jiný názor. A ten můj názor se zase může časem a důsledkem jiných okolností změnit, you never know...
PS: Jsem pořád to stejný, ironický hovado, které si ale pomalu rovná priority a začíná mít strašně rádo lidi a svět kolem sebe. A je to fakt super pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat