Díky, Brhi!

Když se koukám zpětně na počet článků za letošní rok, vlastně to není ani tak hrozný. Pokud připočtu tenhle, jsou všechny dohromady plnoleté. To je v průměru jeden a půl článek na měsíc. Dáme příští rok dva za měsíc? Ee, no, snad. 

O stupínek blíž ke splnění snu, aneb další stáž a Brhi jak v Jiříkově vidění

Jestli se divíte, že se mi povedlo nacpat se na další stáž, směle se divte dál. Protože jsem do nadpisu vůbec nenapsala stupínek s ypsilon, a pak jsem dlouze nepřemýšlela, proč je to sakra červeně podtržený. Pýcha, pytel, stupýnek, no ne? Achjo, Brhi...

To zas byla noc, aneb LŽŠ reunion

"Nejsem normální," říkala jsem si, zatímco jsem s hlavou přilepenou k okýnku přijížděla do své milované stanice Havlíčkův Brod. Může se člověk zamilovat do města? Vážně bych se sebou v tomhle ohledu měla něco dělat... 
Anyway, článek o 28. Podzimním knižním veletrhu, který vlastně ani trochu nebude o 28. Podzimním knižním veletrhu, může začít. 

Maďaři v Praze, aneb hele, my máme metro!

"Hej já vás vezmu do takovýho obchůdku, kde si můžete vyrobit vlastní suvenýr, jo? Třeba hrnek," vyzvedla jsem Bambi a jejího stejně maďarského přítele na nádraží a chtěla si hrát na průvodce. To mi ale bohužel neprošlo. 
"Ona keby vyrábala hrnček, tak sa to nedá použiť ani ako popolník," okomentoval Bambiho schopnosti Maďar a šlo se do Skauťáku. 

Jak se Petronelka vdávala a Brhi plakala

"...no a na tu obálku musíte napsat 'Novomanželé Petrovi'," radila mi máma, když mi pomáhala balit svatební dárek (aneb ona ho balila a já držela v ruce izolepu a blbě koukala). V tu chvíli mi začalo docházet, že se moje kamarádka z gymplu, kterou znám devět let, opravdu vdává. A ne, vůbec jsem nebrečela už při balení dárku. A ne, vůbec nebrečím pokaždý, když si na to vzpomenu. A už vůbec nebrečím právě teď, když jsem náhodou zjistila, že už si předělala příjmení na Facebooku. Proč se ptáte? 

Sebel... bože, říkejme tomu Voldemort

Tak jsem se snažila Sůšovi vysvětlit svoje pojetí jím nenáviděného pojmu sebeláska. A vypadlo ze mě pár docela -podlemě- chytrých věcí, tak jsem se o ně chtěla podělit se širším světem.
Je to dlouhý jak tejden, nemáte zač.
A je to psaný stylem - rádoby dopis blízkému kamarádovi - ne, nebudu to kvůli blogu předělávat, prostě čtěte. 

Zase spolu ♥

Tak jsme se konečně zase sešli. Domluva to byla už tradičně jak s Tatarama, jedna otázka na společném chatu a 20 zobrazeno místo odpovědi už byl denní chléb, a když jsem nastoupila do auta k Lucijánovi, vlastně jsem vůbec nevěděla, kolik se nás na chatě u naší třídní Jainy (čtěte Džajna, jó, aby nedošlo k nějaké mýlce) má sejít.
Zkrátka typický třídní sraz. 

Letní škola podruhé, aneb v ruce foťák, v srdci televize

Rok se s rokem sešel a já konečně seděla ve vlaku směr Havlíčkův Brod na letošní ročník Letní žurnalistické školy. Moji spolucestující si o mně museli myslet vskutku zajímavé věci. Prsty jsem nervózně bubnovala o stolek a čelo měla na okně přilepené tak silně, jako bych snad chtěla přinutit vlak, aby jel rychleji. Zároveň mi z očí tekly slzy už předem. Protože když to začne, musí to taky skončit a jelikož jsem nechtěla, aby to skončilo, zcela logicky jsem nemohla chtít, aby to začalo. Ale jinak jsem naprosto stabilní a rozumně uvažující jedinec, ano? 

Brhi a Potkan na cestách, aneb Vozembouch a Vládkyně jednorožců to přežily

+ Víš, co jsem četla? Že čím jsi v Maďarsku hlasitější, tím je větší pravděpodobnost, že tě okradou. 

Oznámil mi Potkan před odjezdem z našeho rodného města. 

- Tak to jsem asi v prdeli, co...

Jak si Brhi splnila další metu, aneb prostě to vyšlo

Vlastní téma. 
To byl úkol, který jsem kromě spolupráce na sociálních sítích Událostí v regionech měla během dvouměsíční stáže na práci. Ale jak jsem brzy pochopila, hledání témat je na celé slavné práci reportérky to nejtěžší. A pak jednoho krásného dne Filip Horký retweetl informaci, na které jsem postavila celou repku. Ano, přesně ten člověk, který před lety ještě jako student začínal svou kariéru v České televizi. A ne, náhody neexistují. 

Škola facek realitou, aneb Brhi v televizi

+ Já tam nejdu, já se bojím!
- Jo, jdeš tam!
+ No nejdu! Jé... Já jsem si prokousla tvrzený sklo na mobilu...
- ...
Tak jsem tam tedy šla.

Miluju Lingvistiku, Lingvistika miluje mě

Ne. Jestli něco nenávidím víc než čevabčiči s bramborovou kaší, je to právě tento áčkový předmět, jenž musíme všichni chtě nechtě (to je idiom) splnit. Na to, jak jsem se na začátku smála loňskému naříkání našich druháckých kolegů na facebookových stránkách, jsem v průběhu několikrát hořce zaplakala. Nakonec to mám (!), ale byla to fuška...

Jak jsem se vydala do kostela

Ne, nehráblo mi. Ale v úterý jdu už podruhé na kolokvium z Lingvistiky /O této nechvalně proslulé zkoušce vyjde článek, až ji konečně udělám./ a ačkoliv se modlím každý den, naznala jsem, že v kostele snad bude poslouchat víc andělů. Kdyby tam šel kdokoliv jiný z naší bandy Zápočtových soudruhů, tak by nejspíš shořel, proto jsem se obětovala já. I když se divím, že za ty ironické myšlenky, co se mi občas honily hlavou, jsem neshořela taky...

V tomto roce budu psát pravidelněji...

...pravila Brhi a po napsání tří článků se zas čtvrt roku neozvala. Jako já bych to svedla na hodně práce, školy, starostí a podobně, ale raději řeknu frázi, kterou se ospravedlňuji, když v práci spletu objednávku.
"Já se omlouvám, já jsem blbá kráva."
Divili byste se, jak dobře to funguje. 

O rok později na místě činu

"Jsme nádherný. Dneska jsme za dámy, jasný?!" ujistila jsem Potkana před vstupem na ples mého bývalého gymplu. Nevyšlo to ještě před vchodem, kde mi podklouzla noha. 
"Kurvadoprdele, led!" 
Tolik k tomu, jak jsme byly s mou nejlepší kamarádkou asi třicet vteřin skutečné dámy.

It's all fun and games until...

...zkouškové.

Ale já jsem v tak super partě, že i to zkouškové se dá zvládnout s úsměvem na rtech a klidem v srdci. Dobře, občas jsme byli zoufalí jak zákon káže. Ale i to bouchání hlavou do stolu a křičení, že chcete umřít, má v sobě určitou dávku grotesknosti.

Když má člověk takové své osobní, bezprostřední peklíčko

Já o tobě napíšu článek!
- Já jsem na seminárku.
Úplně mě díky tobě políbila múza.
- Hej aspoň někdo že.
V tomto duchu se vede většina našich rozhovorů s vysokoškolskou spolubydlící Hell. Jsme si souzené nejen z důvodu stejného smyslu pro humor. Obě máme blízko k peklu. Ona ho má ve jméně a já v příjmení. A taky tam obě skončíme...

"Uíííííííí!"

To je slovo, které jediné dokáže dokonale vystihnout můj pocit z roku 2017. Na to, jak moc stál 2016 za hovno, tak ten ničím nedělitelný rok byl jízda. Spousta nových vědomostí, přátel, zážitků... a hlavně lásky, smíchu a splněných přání. A já pevně věřím tomu, že 2018 bude ještě lepší.