Zrzka

"No tak brácho, tak už za ní jdi!" uchechtne se Petr, když mě poněkolikáté přistihne s pohledem upřeným na krásnou rudovlásku stojící u baru, kterou hypnotizuji pohledem od jejího příchodu. Jen zrudnu a sklopím oči k mému napůl vypitému pivu.
"Čeho se bojíš?" nechápe pořád můj starší a odvážnější bratr a já si povzdechnu. Na její ligu fakt nemám. Stejnou věc řeknu i Petrovi a on si odfrkne.
"Děláš si srandu bráško? Na tuhle máš s přehledem. Padej!" plácne mě do ramene, ale já se ani nehnu.
"Půjdu, když mi objednáš tři panáky," řeknu a Petr protočí oči. Co by ale pro mladšího brášku neudělal, a proto zvedá ruku a objednává tři velký rumy.

"Takhle s ní ale nebudeš schopnej ani mluvit," směje se, když do sebe se zkřiveným obličejem dostanu druhou dávku a horko těžko se odhodlávám k vypití poslední sklenky.
"Neměj péči," škytnu, když do sebe konečně dostanu i třetí a podívám se směrem k baru, kde se zrzka královsky baví se svými kamarádkami. Nebudu zastírat, vidím je trochu rozmazaně, ale to mi ani v nejmenším nezabrání v tom, abych se s nově získanou odvahou klátivě zvedl a vykročil směrem k nim. Nepočítal jsem ale s tím, že jsou nohy po třech rumech tak svinsky těžký, a tak najednou ležím na zemi a místo abych líbal krásnou zrzku, užívám si tu s podlahou.
Uslyším hlasitý smích a pak bráchovy silné ruce, kterýma mě zdvihá a posazuje zpátky na židli.
"Ty tři rumy byly trochu moc co?" směje se mi ten rozmazaný flek sedící na protější židli a mně se najednou začnou zavírat oči.
"Já si trochu pospím, a pak za ní půjdu jo?" dostanu ze sebe klovnou větu až na třetí pokus a rozmazaný flek s dalším výbuchem smíchu kývne. Je mi jasný, že zítra mých opileckých fotek bude jeho facebook přecpaný k prasknutí, ale na to už nemyslím. Místo toho se propadám do říše šílených opileckých snů...

"Vojto, vstávej!" zalomcuje se mnou někdo a já jen něco zabručím. Vždyť jsem sotva usnul!
"No tak vstávej, dřív, než se vzbudí děti!" drbne do mě znovu někdo a já zpozorním. Jaký děti? A vůbec, od kdy má Petr tak vysoký hlas?! Otevřu oči a šokem málem vyskočím z kůže. Opravdu jen málem, ve skutečnosti se skutálím z postele a bouchnu se při tom do loktu o pitomý noční stolek. Počkat... jak to, že jsem v posteli, když jsem usnul v baru?! Až domů by mě brácha přeci nenesl. Rozhlédnu se po pokoji a můj šok ještě přidá na intenzitě. Tohle přeci není můj pokoj!
"Miláčku co blbneš?" ozve se spolu se zvonivým smíchem z postele, ze které jsem před chvílí spadl, a já mám trochu strach se za hlasem otočit.
"Zrzka?" vyjede mi z pusy dřív, než se nad tím stihnu zamyslet a zrzka se usměje.
"Vstaneš z tý země, lásko?" zeptá se se smíchem a já vykulím oči. Kde to jsem, kdo je ona a proč mi kruci říká lásko?! Ze všech těch otázek mě začne šíleně bolet hlava, a tak si sáhnu na čelo. Přitom ale zavadím o tvář, a když ucítím několikadenní strniště, leknutím vyletím jako by mě zasáhl blesk.
"Páni, to byla rychlost," zasměje se zase zrzka a políbí mě na tvář.
"Dáme si snídani dřív, než se vzbudí ta naše smečka?" mrkne na mě a otevře dveře do vedlejšího pokoje. Podle zvuků vydedukuji, že šla do koupelny. Zmateně se rozhlédnu, a když uvidím svoji tvář v nedalekém zrcadle, málem sebou švihnu znovu.
"Vypadám minimálně na třicet!" uvědomím si, když přistoupím blíž a zděšeně na sebe koukám.
"Ok, takže klid, zřejmě je to jen sen," navrhnu logickou příčinu a začnu se mlátit do tváří.
"Prober se, ty vole, dělej!" nadávám polohlasem ale jediný výsledek jsou moje rudé tváře a štiplavá bolest. Do prdele to jsem jako prožil deset let a nepamatuji si z toho ani den?! A co ty děti o kterých zrzka mluvila, vzpomenu si, a jako odpověď na moji otázku mi zrak padne na fotky stojící na komodě hned vedle zrcadla.
Na první jsem jen já se zrzkou, oba se usmíváme a já mám na sobě nažehlenej oblek, zatímco ona je oblečená v jednoduchých bílých šatech, se kterými její rudé vlasy vytvářejí nádherný kontrast. Zřejmě náš svatební den. Na druhé je zrzka s bříškem, a pak následuje série tří dětských tváří. Vzhledem k tomu, že jedna z tváří je vyloženě holčičí, a kluci mají úplně jiné vlasy, nemůžu ani doufat v to, že je to jedno dítě v průběhu let.
Udělal jsem tři děti a nemám o tom ani páru?! Chytnu se za roh komody a víčka stisknu pevně k sobě. Tohle snad nemůže být pravda.
"Vojtí, co je, je ti špatně?" uslyším starostlivý hlas a když otevřu oči, zrzka stojí přímo přede mnou a sahá mi na čelo.
"Teplotu nemáš, ale jsi bledý," pohladí mě po tváři a starostlivě skousne spodní ret.
"Jo, nějak se necítím dobře, mohl bych si jít ještě lehnout?" zeptám se prosebně a zrzka bez zaváhání kývne. V posteli mě přikryje až po bradu a slíbí, že mi za chvilku přinese prášek na bolest hlavy a sklenici vody.
Už je na odchodu, když si na jejím nočním stolku všimnu rudého deštníčku, takového, jaký dávají k některým koktejlům v barech. Ale tenhle deštníček má na sobě logo baru, ve kterém jsem byl před tím, než jsem se tak záhadně ocitnul tady.
"Co to je?" vyjede ze mě dřív, než si stihnu uvědomit, že by to moje třicetileté já nejspíš mělo vědět a zrzka se překvapeně vrátí.
"Přeci deštníček z toho baru, kde jsme se seznámili," řekne napůl pobaveně a napůl s obavami z toho, že jsem se naprosto zbláznil. Čekám křížový výslech, ale zrzka mě místo toho políbí na čelo a zašeptá, že to byl nejšťastnější den jejího života.
"Ještě se prospi," popřeje mi před tím, než za sebou zavře dveře a já s podivným klidem v duši pomalu upadnu do hlubokého spánku.

"Vojtěchu, vstávej!" zazní mi vedle ucha a já se v duchu připravím na to, že vedle mě bude zase sedět ta nádherná zrzka, která je zřejmě moje žena.
"Ano lásko?" zašeptám ještě v polospánku, abych se dokonale dostal do role, a až potom otevřu oči. Místo zrzky na mě ale vyděšeně kouká můj bratr a koutky úst mu při tom nebezpečně cukají.
"Chlape z tebe to vůbec nevyprchalo!" rozesměje se po chvilce marného přemáhání, ale já nad ním jen mávnu rukou a rozhlédnu se po vyprázdněném baru.
"Kde je sakra ta zrzka?!" vyjeknu zoufale a brácha ukáže ke dveřím.
"Teď odešla, proto jsem tě budil, ale že mi budeš říkat lásko, to..." rozesměje se znovu uprostřed věty a já bezmyšlenkovitě vyrazím ven, přičemž se modlím, abych ji ještě chytl.
A skutečně, stojí před barem a nervózně se rozhlíží. Zřejmě čeká na taxík, nebo na někoho jiného, kdo by ji odvezl domů. I když už v sobě nemám ani trochu alkoholu, bez bázně k ní přikročím a zaklepu na rameno. Zrzka se otočí a mně najednou dojdou slova. Proto jen natáhnu ruku a vykoktám: "Já... já jsem Vojtěch."
"Lena," prozradí svoje jméno a ruku trochu překvapeně, ale se stále stejně krásným úsměvem na tváři, stiskne. Nemá ale zatím ani tušení, co všechno pouhým stisknutím ruky odstartovala...