V zajetí démonů a zavřených očí

V mém případě spíše v zajetí těch zavřených očí. Protože se přiznám bez mučení, že filmy podobného kalibru nejsou pro mě a já po jejich zhlédnutí mívám tendence schovat se mámě pod sukni a nevylézt. Ohledně toho se ale naskytují dva problémy. Máma sukně nenosí. A i kdyby nosila, měla by menší velikost než já. Z tohoto logicky vyplývá, že už NIKDY nepůjdu do kina na horor. 

Začalo to jednoduše... První oznámení o návštěvě hororového snímku jsem razantně zamítla. Přeci jenom mi je spánek v noci přednější. Dotyčný to zkusil znovu se slibem, že se ve filmu nevyskytuje žádná mrtvá holčička. V tu chvíli už jsem o tomto malém rozptýlení začala uvažovat. A nakonec se dušoval, že celý příběh je čistě fiktivní a v životě se nikdy nikomu nestalo nic podobnýho. Naznala jsem, že by to vlastně mohla být i docela sranda. 

Nicméně už při vstupu do kina jsem zjistila, že ve filmu se sice nevyskytuje MRTVÁ malá holčička, ale je zde holčička posedlá duchem, což je v některých případech situace zvaná prašť jak udeř. A navíc se hned v první scéně po titulcích objevila známá a oblíbená věta: Natočeno podle skutečné události. 
V tu chvíli jsem měla silné nutkání se zvednout a odejít, ale naznala jsem, že film se zavřenýma očima jsem ve svém životě snad ještě neviděla, tak proč to nezkusit. 

Důležité ale také je umět ty oči včas zavřít. Ono vidět nejprve tu nejděsivější masku z celého filmu a až potom zavřít oči je totiž platné asi jako slepému brýle.
První lekačka mě ale překvapivě docela pobavila. Můj doprovod se totiž lekl víc než já. 

Každopádně zbytek strašidelných scén jsem po většinou vnímala hlavně svým sluchovým ústrojím, ačkoli se mi za zavřenými víčky neustále objevovala hnusná jeptiška a já věděla, že tenhle blbej nápad bude mít ještě dohru. 

Samozřejmě jsem se nemýlila. 
První tři večery bych si cestou na záchod rozsvítila klidně i v zadku, kdyby to šlo. 
Do zrcadla jsem se koukala jenom když byla někde v okolí další živá osoba. 
Se svými psy po setmění odmítala chodit ven. 
A ve sklepě jsem si zpravidla hlasitě zpívala a i tak jsem všechny nutné činnosti na tomto místě prováděla tou nejvyšší možnou rychlostí.  

Pak to přešlo. 
A zlatíčko, se kterým jsem na tom filmu byla, nenapadlo nic lepšího, než mi poslat fotku zmiňované jeptišky. 
Tak to zase začalo. 

Budiž mi útěchou, že tu jeptišku na konci oddělali

Jsem jedinej srab na týhle planetě, nebo se mnou někdo soucítí? Díky za přečtení :)