Poslední zvonění stylově, aneb fialový mimoň zasahuje

Tak už i mně nadešel ten čas, kdy jsem šla do své milované školy naposled (naposled tam zažít něco dobrého, teď už to půjde z kopce), proto jsem se to rozhodla zakončit stylově a udělat ze sebe ještě většího blbce, než co jsem stihla za posledních osm let. Aneb proč to hrát na krásu a sex-appeal, když to člověk může vzít přes humor a fialovou ze sebe smývat ještě dva týdny...

Jakožto třída jsme museli vymyslet taktiku vybírání peněz, proto spolužák založil skupinový chat na facebooku. A vzal to z gruntu, založil rovnou čtyři. 
Spolužák 1: Nepřipadává vám těch skupin nějak moc málo? Já bych klidně ještě nějaký přidal.
Zakládající spolužák: Ono to psalo failed, tak prej to nebylo failed.
Spolužák 2: Ty seš failed.
Spolužačka: Maturant skills.

Příprava jednotlivců potom musela být teprve propracovaná. Proto jsem den předem složitě míchala fialovou barvu na obličej (skončila jsem s nechutnou černou hmotou, kterou jsem neustále zesvětlovala nejrůznějšími krémy). Když došla indulona, zvolila jsem opalovací krém a následně krém na nohy. Ještě, že barevný sprej na vlasy jsem vyrábět nemusela. Fialové barvy bylo nakonec tolik, že bych mohla vytvořit celou armádu mimoňů. Aneb jestli budou chtít ještě moje vnoučata jít někdy na maškarní za borůvky, budu jim nápomocná. 
Následně jsem si musela nachystat voňavou směs, bez které se poslední zvonění prostě neobejde.
Ti, kteří nenávidí poslední zvonění, můžou být škodolibě spokojení, protože jsem si při snaze otevřít flakónky se starými parfémy rozřezala ruce. Vůni jsem pak proto musela složitě vystříkávat a mohu zcela upřímně prohlásit, že po přidání symbolického množství octa a vody bych nechtěla být ta, na kterou je tato směs šplíchána. 

Po přípravách konečně nadešel ten skvělý den, kdy jsem musela vstávat ve čtyři ráno a někdy v tu chvíli jsem si říkala, že už možná chápu všechny, kteří poslední zvonění nenávidí. Když jsem pak viděla asi pěticentimetrovou vrstvu sněhu, který se zároveň nepřestával sypat z oblohy, téměř bez protestů jsem si vzala ošklivou fialovou bundu po babičce. Divně navlečenej fialovej mimoň je přeci jenom o něco lepší, než zmrzlej fialovej mimoň. 
Zmrzlej fialovej mimoň je ale pořád o něco lepší, než roztékající se, protivnej, naštvanej, zmrzlej fialovej mimoň stepující od půl šesté před firmou v marné snaze vybrat alespoň pár korun. Ve výsledku se nedivím, že nám na tomto místě lidé moc peněz nedávali. Nasranej mimoň a kloboučník s deštníkem snažící se ho uklidnit není úplně věrohodná dvojice. 

Užívat jsem si to začala, až když jsme se šli okolo půl sedmé ohřát do školy. Já přestala být roztékající se mimoň, moje maska začala být poznatelná a také začala dávat větší smysl, protože se k nám připojil mimoň žlutý. Ve škole jsem proto v mezičase, než jsme šli stepovat na autobusovou zastávku, provedla svůj původně trochu jinak plánovaný vtípek a na zadní stranu tabulí v některých třídách jsem namalovala letenku do Salemu pro naše učitelky na 30.4.2017. Při návštěvě tříd jsem pak při odchodu dotyčnou část tabule otočila.
Důvěryhodné zdroje tvrdí, že vtípek pobavil a že jedna třída do konce hodiny dokonce nic nedělala, pouze řešila, kde se Salem nachází. 

Co se týká vybírání peněz na zastávkách, zvolily jsme s kamarádkami taktiku - dej peníze, dostaneš bonbónek. Tento způsob byl velice úspěšný a my tak pumply třeba i dějepisářku, zeměpisáře a učitele biologie. Ve výsledku naše třída vybrala asi 11 500 Kč, což je na 25 lidí v nějakých 5°C docela slušný výkon. 

Při návštěvách tříd jsme pak kromě občasného odhalování mého vtípku zpívali mnou přepsanou písničku na melodii Zlatokopa Toma. Občas nám to úplně neladilo, ale i tak to podle mě bylo super.

Tak Oktává už mává,

gympl volá sláva,

odejdou jelita

Jana tak nevejská,

prej se jí už stejská,

vždyť je to elita

Snad si z toho něco vzáli

Snad to tady všechno neprospáli

A až na to dojde,

na sraz někdo přijde

a ještě si zazpívá:

Ty jsi ten gympl nás zamilovanej,

ty jsi tu byl pro nás 8 let den co den

Bez tebe to bude těžký,

stavíme se někdy z vejšky

Zkrátka a dobře, buďte tu bez starostí, my jdem studovat!

Následovalo pasování mladších ročníků, které se kvůli vrstvě sněhu na školním dvoře přesunulo do auly, která tím pádem byla plná k prasknutí. A fialový mimoň se proto odsunul bokem, protože odstrčený fialový mimoň je přeci jenom lepší než omdlévající fialový mimoň. Díky mému odsunutí jsem se skamarádila (už bych s tím měla přestat, začíná mě mít rádo čím dál víc lidí) s random Terciánkou stojící vedle mě a spokojeně jsem čmárala po zástupu Primánů, kteří na to vyloženě čekali. 
Pobavila mě jedna maličká, které jsem kvůli nedostatku nepomalovaného místa na obličeji namalovala i hitlerovský knír. Borka začala bez mrknutí oka hajlovat a nic na tom nezměnily ani moje hlasité protesty, že za námi PROBOHA stojí zástupce ředitele. Vtipné na tom je, že starší bratr tohoto hajlujícího dítěte je Árijec, jenž miluje němčinu. Tato rodina mi přijde vskutku zajímavá...

Od rána jsem také čekala, kdy se ze spokojeného fialového mimoňe stane brečící umatlanej fialovej mimoň, což se stalo, když si nás vyžádaly kuchařky, kterým šla naše třída zazpívat. Horečně se s námi loučily a říkaly, jak se jim bude stýskat. Někde v polovině písničky se proto fialový mimoň začal klepat a byl vzorově ignorován všemi spolužačkami, protože se bály, že by se rozbrečely také. 

Pak už přišla na řadu druhá část citátu, ve kterém se naše poslední zvonění neslo. 

"Prvně zlijem je, pak sebe."

A já jakožto člověk, který není na alkoholické nápoje moc vůbec zvyklý, byla zase o trochu přátelštější, hlasitější a upřímnější než obvykle. V návalu lehké deprese jsem pozvala tři kolegy z mladších ročníků na pivo, protože jsou fajn a mám je ráda, ale po včerejších zkušenostech asi pozvání změním na nějaký bezpečnější nápoj jako kafe/benzín/kyselinu šťavelovou/cokoliv co má 0% prosím. 

A jak řekla naše učitelka matematiky, když nás viděla odcházet: "No a teď už jenom učit a učit!" 
Tak já jdu... 

Zahrajeme si hru "najdete nejděsivější masku"?

Jak dopadlo vaše poslední zvonění? Díky za přečtení.