Moje třináctileté nenávistné já by mě za tento článek nejspíš zabilo. Stejně jako za uznání, že si zřejmě nevezmu prince Harryho, Roberta Pattinsona, nebo Harryho Stylese. Myslím, že by mě zabilo i za myšlenky, že si vůbec někdy někoho vezmu a nezůstanu svobodomyslná spisovatelka někde v centru Prahy s bytem plným psů.
Když si to vezmu kolem a kolem, tak myslím, že potkat svoje třináctileté já, tak ho zabiju já a jsem ušetřena trapným vzpomínkám, které moje kamarádky čas od času vytahují na světlo boží. Kruh zabíjení se ale uzavře, když řeknu, že 95 % těchto trapných vzpomínek jsem si vytvořila na své škole. Na škole, která mi bude tak hrozně chybět...
/Tenhle článek je strašně dlouhý a spíš taková moje vlastní zpověď, kterou jsem si chtěla napsat, takže nezaručuji, že se vám to bude líbit. Co si nalhávám - spíš zaručuji, že nebude./
Slíbila jsem si, že při psaní tohohle článku oslavujícího gympl - školu, kterou jsem podstatnou část své puberty z duše nenáviděla, nebudu brečet. No, už brečím, takže můžeme jít dál. Pro nezasvěcené ale budu používat termín "mám rýmu, běž pryč".
Naprosto přesně si pamatuji svůj první den ve škole. Šla jsem sama, takže zdánlivě středně velká budova se v očích jedenáctiletého a tehdy ještě docela bojáceného človíčka změnila v nepochopitelné bludiště plné chodeb, staře vypadajících starších spolužáků a hloučků učitelek, které se malá Terezka bála i pozdravit, natož se jich zeptat, kde je slavná třída Primy. Nakonec se stejně zeptala a byla tam dovedena, jinak tam chudák malá bloudí dodnes.
První poznatky ohledně naší školy? Naše třída je bezkonkurenčně nejošklivější na celé škole a pod schody do šaten něco podezřele smrdí. Osm let uplynulo a ohledně těchto dvou věcí se ale vůbec nic nezměnilo. Vlastně jo - naše třída je po marných snahách ještě ošklivější.
Při čtení úvodu tohoto článku jste určitě zadoufali, že se podělím aspoň o jednu ze svých trapných historek, kterým jsou zdi gymplu svědkem. Nezklamu vás. Můžeme začít třeba v Sekundě, kdy začal jeden z mých dlouhodobých crushů, o kterém by se dalo říct, že v menších obměnách (aka ježiši schovej mě, před ním jsem se tolikrát ztrapnila) trvá dodnes. A tento člověk, nevědom si mého platonického zbožňování jeho osoby (a stalkování jeho facebookověho profilu - když už na sebe práskám, tak se vším všudy), si k nám, dvanáctiletým holkám sedl na obědě...
Well, shrňme to tak, že jsem nejdřív zrudla, hrozně se zakuckala, kamarádky se začaly poťouchle smát, mně lezly kynuté knedlíky i ušima a on odešel dřív, než mi z nosu začal tryskat tvaroh. Pro někoho úsměvná dětská historka, pro mě traumatizující zážitek (proto si stále pamatuji, co bylo k obědu). Tahle trapnost mě ale neodradila od toho, abych se s dotyčným nepokoušela bavit. Na jedné velikonoční besídce roku 2010 jsem s ním při podávání popcornu prohodila asi dvě věty A BACHA TO BYLO HUSTÝ A BYLA JSEM Z TOHO FAKT MEGA ODVÁZANÁ.
Ano, čas od času pokládám sobě i svým kamarádkám otázku, jak se se mnou mohl někdo ve věku od 11 do 16 let bavit.
V Tercii se moje nenávist k našemu ústavu ještě víc prohloubila, především z důvodu šikany, kterou na mě praktikovali někteří moji úžasní spolužáci. Já to tímto děsivým, obviňujícím jménem ale odmítla nazvat, natožpak to jakkoli řešit s učiteli, takže jsem s občasnými pokusy o zastavení téhle zbytečnosti raději tiše trpěla.
Uplynulo pár let, přišel stužkovák a většina aktérů této
A s dotyčným, který se po mě tehdy vozil nejraději a na omluvu je moc velkej egoista, momentálně řeším detaily našeho tabla. Takže čas asi vážně všechny rány záhojí... nebo Brhi není ješitná a nepotřebuje se patlat ve starých křivdách, které momentálně nijak neovlivňují její štěstí.
V Kvartě přišel
Když už jsem na sebe napráskala platonickou lásku a šikanu, v Kvintě jsem s těžkým srdcem ukončila přátelství, které do té doby pro externisty vypadalo, že bude trvat navěky. Chovaly jsme se k sobě jako sestry, ale vlivem několika událostí jsme se začaly mít plné zuby, což by podle mého dnešního názoru zachránil hodinový vysvětlující dialog, ale tehdy jsme toho zřejmě nebyly schopné. A já jsem se jakožto svobodomyslný človíček, který si za všech okolností chce dělat co uzná za vhodné, začala dusit. Tak jsem se nadechla a řekla, že si příští školní rok sednu s někým jiným... A to mě na celý rok naprosto smazalo ze seznamu jejich přátel. Když říkám naprosto, tak myslím tak moc, až se tomu dneska směju. A nebojte, má to v rámci možností šťastný konec. Po roce mě přestala nenávidět a po dalším jsme se začaly zase bavit. Naše kamarádství už nikdy nebude takové jako před lety, ale to myslím obě vítáme s otevřenou náručí.
Nevědomky střídám vážnější vzpomínky s těmi víc odlehčenými, proto musím stručně (jestli jste došli až sem, děkuji, děkuji moc) zmínit svoje trampoty v tanečních, kam jsem v Sextě docházela s kamarádkou z vedlejší školy. S tím, že jsem jako tehdy ještě docela nesebevědomá a tudíž nenápadná dívka (pojďme vycházet z předpokladu, že nejsem tak hnusná, aby se mnou nikdo nechtěl tancovat) zůstala hned první tanec sedět, s tím jsem se už docela smířila. Ale nikdy nezapomenu na Tomáše, hobita, který na mě zbyl. Bylo mi ho vlastně trochu líto, protože měl hlavu v perfektní pozici na to, aby mi mohl koukat do výstřihu, jenže já tam stejně nic neměla (nemám a mít nebudu, ale aspoň jsem vtipná).
Minulý školní rok pro mě byl z psychického hlediska nejnáročnější, ale také nejlepší co se týká dobrých vzpomínek. Vodák je článek sám pro sebe a já ostatní události v rámci šetření času raději nebudu zmiňovat. Krom šílení, že za rok maturuju, to bylo super.
A je to tady. Do maturity mi zbývá necelý měsíc, já s každou další naučenou otázkou zapomínám tu předchozí (vtipná představa, blbý, že je to i v reálu) a můžu pouze brečet nad tím, jak rychle mi poslední rok na našem ústavu utekl.
Lituji jenom toho, že mi semináře spojené se třeťáky předhodily až teď super kamarádky, o které s úderem posledního zvonění zase přijdu. Kamarádčiny průpovídky o tom, jak mám boží prsa, ale že mě jinak nenávidí, mi budou fakt chybět.
Ač se tenhle článek může zdát jakkoli dlouhý, nepokrývá ani desetinu ze všech vzpomínek, které na tenhle ústav mám. Zřejmě s ním nevyhraji cenu Magnesia Litera, ale tak nějak jsem ho chtěla napsat, tak jsem to udělala. Díky za případnou trpělivost a užívejte si školy dokud můžete, protože ji můžete jakkoli nesnášet a stejně na konci budete brečet.
Vhodnější obrázek jsem už najít nemohla :D
Do komentů můžete napsat svoje vzpomínky na školu, ráda si je přečtu. A přísahám, že donutím svoje kamarádky, aby si tenhle článek výjimečně přečetli, protože jindy je k tomu nedokopu ani za zlatou pannu. Díky za přečtení
Moje zážitky? Nepamatuji se konkrétně tahle. Prostě :-D
OdpovědětVymazatAle jo, mně se bude stýskat po některých kantorech i lidech a budu se modlit, aby ty lidi neodcházeli moc daleko.