Smál se mi ráno odraz v zrcadle do očí a já se marně snažila rozčesat vlasy, které se dnes rozhodly být ještě kudrnatější než obvykle a evokovaly mi tak velikonočního beránka, který na mě čekal na stole v podobě snídaně.
"No co, ovce aspoň nebude bita," naznala jsem a vlasy nechala v rámci Velikonočního pondělí tématicky na pokoji. Ve své úvaze o vyvarování se aktivních mrskačů jsem se ale jako vždy šeredně spletla...
"Dělej, je tu soused!" hnala se máma dolů ke dveřím chvilku po osmé, jako by zažívala mrskačku poprvé. Já si v tuhle nekřesťanskou hodinu sotva stihla umýt obličej a cestou ke dveřím jsem si poklidně oblékala triko. Však on si počká, ostatně v pětačtyřiceti by se na to už taky mohl vykašlat. Stejně si chodí akorát pro štamprle.
"Tak my podporujeme skupinu anonymních alkoholiků odměřenými dávkami lihovin?" musela jsem do toho pohanského zvyku takhle po ránu vnést trochu svého typického nevhodného humoru hned potom, co se za sousedem zavřely dveře.
"Drž hubu!" bylo mi doporučeno.
"Ty mě nebudeš mlátit, že ne," ujišťovala jsem se už při vstupu do garáže u svého psa, který se vyvaloval v pelechu, jako by měl půlnoc.
"Fištíne!" zařvala jsem, když se milostpán ani nehnul a já se lekla, že si třeba přes noc jen tak náhodou mimochodem umřel.
Vzápětí mistr zvedl povýšeně hlavu a nechápavě se na mě podíval. Tenhle pohled typu: "To si jako myslíš, že tě budu na slovo poslouchat, nebo co?" na mě můj pes už zkoušel bezpočtukrát, na mrtvého si ale až tak často nehraje. Blbec.
Demence mého psa mi ale nezabránila v tom, abych se začala dobývat do desetikilového pytle granulí. Kvůli tomu jsem dokonce přeslechla zvonění dalších mrskačů.
"Asi nejsou doma," ozvalo se zpoza dveří po chvilce a já se sklepním okýnkem podívala ven.
"Ale jsme... Vraťte se, vraťte se!" napodobila jsem závěrečnou scénu z Titaniku a hláskem jako konipáskem jsem je volala zpátky. Nepřišli. Škoda.
Pak na nás přišel další soused a já následkem okouzlení napsala kamarádce následnou zprávu:
Já: Ten je tak úžasnej, já si ho jednou asi vezmu! Jen je blbý, že mu jsou asi tři...
Kamarádka: To je jen drobnej problém... Doslova drobnej.
Při dalším nášupu mrskání jsem se dala do úvah, jak se člověk má při takovém pohanském mlácení vlastně tvářit. Spokojený výraz by mohl koledníky nesprávně přivést k domněnce, že si mrskaná dívka libuje v praktikách 50 Shades of Grey a podobných libůstkách, přílišné mračení zase roztomilé tříleté mrskače aka potencionální ženichy odrazuje a oni se pak bojí i pozdravit. Těžký život dívek...
Po jednom z dalších náletů sousedského klanu se sestra, která jindy tento svátek bojkotuje, nalepila na okno.
Ségra: Těch je jak much, co?
Já: No jo, když jde každej s tatínkem.
Ségra: Vždyť to jsou bráchové, ne?
Já: No... ale každej má jinýho tatínka...
Chvilku před polednem mi začalo docházet, že k nám už moc lidí nepáchne a ošatka s nabarvenými vajíčky je na můj vkus stále přeplněná. Proto koledníci začali dostávat vajíčka dobrovolně povinně. A stejně nám jich hromada zbyla.
A já proto jako každý rok i letos opakuji tradiční větu: Já tu vaječnou pomazánku žrát nebudu!
Jako ono to není vtipný... ale já se zasmála :D
Jaké bylo vaše Velikonoční pondělí? Díky za přečtení.
Chodila jsem na mrskut jako malé dítě, s tatínkem. No a vždycky jsem donesla koš sladkostí a vajíček. Vajíčka jsme nechali babičce, sladkosti se vezli do Brna. A nikdy jsem vaječnou pomazánku neměla o Velikonocích. Ale jinak je moje oblíbená. Mě dneska přišel vyplatit táta s větvičkou zlatýho deště. :D
OdpovědětVymazat