Včechny cesty vedou do Říma...

Některé tedy i do Prahy. A je to sranda. Obzvlášť když se nacpete do služebního auta s rozbitým sklem a navigací Tomtomem ke kamarádce Lucijáně a její mamince. Člověk se toho hodně dozví. A taky začne pochybovat, jestli není adoptovaný a jestli jeho skutečná matka není ten šílenec sedící vzadu, který je z nás tří snad nejméně zodpovědný. 

V první řadě bych všem (čtyřem) čtenářům chtěla oznámit, že tímto článkem v podstatě riskuji svůj holý život. Když jsem totiž cestou do Prahy snad už po sté vytáhla mobil, abych mezi záchvatem smíchu zaznamenala další perlu, kterou Lucijánova rodička vypustila z pusy, ozvalo se zezadu:

"Terezo nezapisuj si furt ty hlody. Jestli o mně budeš psát, já tě zabiju."

Takže tohle je dost možná můj poslední článek v životě. Tak snad bude aspoň stát za to. 

Lucijánova rodička nám ať už vědomě, či ne, předala v průběhu naší cesty do hlavního města několik důležitých rad do života. První byla silně motivační. Protože když se budeme fakt hodně učit a snažit, dočkáme se tak super práce, jakou má ona. O tom, že je ta práce skvělá, svědčí krátký rozhovor, který mezi Lucijánem a rodičkou proběhl poté, co rodička vyřídila další telefonát slovy, že je momentálně mimo kancelář. 

Luciján: Ty nemáš dovolenou?

Rodička: Proč bych měla mít dovolenou?

Luciján: Já nevím, protože nepracuješ. 

Další moudro nám předala při vzpomínání na své mladší roky a na tehdejší kamarádky a známé. Zjistila jsem, že bych tehdy byla velmi oblíbená, jelikož byly v módě přezdívky, v jejichž vymýšlení jsem mistr. Jedné její známé se prý říkalo hokejová holka. Dokázala totiž vystřídat celé jedno hokejové mužstvo. 
Rodička: Ale teď je věrná. Ono se obecně říká - vem si prostitutku, ta ti bude věrná. Ony to totiž zkusily už tolikrát, že ví, že je to furt stejný. 
Tak já si asi počkám na nějakýho gigola...

V neposlední řadě mi trochu poupravila názor říkající, že "s poctivostí nejdál dojdeš". Jo, ale občas se stačí na někoho trochu víc přitlačit. 
Po nákupní horečce jsme totiž zakotvily v Burger Kingu a chtěly využít jejich záchody, jenže já si místo žádané desetikoruny do automatu vzala dvacku a jelikož se mi nechtělo vracet, rodička bez mrknutí oka použila svou desetikorunu a smysl pro kraviny a vecpala nás do pouštějících trubek obě. Vtip je v tom, že důmyslný neoblafnutelný přístroj po našem vstupu přestal fungovat a další hosté se marně snažili na toalety dostat. Rodička jim při cestě zpět proto poradila, ať to podlezou. Tak to podlezli. A pokud to nikdo neopravil, tak to tam milovníci burgerů kvůli nám podlézají dodnes. 

Ve zmíněné nákupní horečce v hlavní roli figuroval hlavně Luciján. Do Prahy jsem totiž původně jela na nákup pouhých dvou narozeninových dárků pro mé kamarádky a taky se projít po Kampě, protože TAM TOHO ARTWAYE UŽ JEDNOU POTKAT MUSÍM. Odjížděla jsem pak s oběma dary, puchýřem na noze, protože Lucijánova trasa ke Karlově mostu je zaručeně kratší (39 minut, versus mých 15, just saying), ale navíc ještě se sukní a dvěma topy, což se může zdát relativně málo, ale jelikož jsem úplně švorc, je to cca o tři kusy oblečení víc, než si mohu dovolit. Je až s podivem, jak se mozek dvou téměř vysokoškolaček dokáže omezit na pouhé tři věty:

"Jé, slevy! Ne, já už nemůžu... Mají moji velikost?!"

A pak se jelo zpátky. Za volant usedla místo Lucijána rodička, proto se její dopolední rady do života smrskly na pouhé zvolací věty komentující aktuální dopravní situaci. Zpoza volantu se proto ozývaly hlášky typu:

"Já na vás seru, já mám zelenou."

"To je borec. To je machr. Je to sráč, mi tam vjel."

a 

"Máme to 37 kilometrů domů a ty kreténi se tady teď vybourají."

Asi se nás tím snažila naučit, že máme být klidné a nikdy škodolibé...

A potom si povídala s navigací a poučovala nás o správné údržbě automobilu. 
Rodička: Ahoj Tomtome. Zvýšit hlasitost. 
Luciján: To je jediný, co mu umí poručit. 
R: Ty jsi nepříjemná. Terezko, nejezdi s ní, ona je nepříjemná. 
L: Aspoň při zastavení nestojím na spojce. To ničíš. 
R: Žádnýmu autu jsem spojku nezničila.
L: Protože jsi ho předala těsně před smrtí. 

Říkám, že to byla zábava. A bylo toho mnohem víc. Ale důkaz o tom, že musíme mít aspoň část genetického materiálu společný, jsem získala ve chvíli, kdy jsme projížděly vsí s názvem Těhov. 
Rodička: To je blbej název. Tady jsou asi všichni těhotný. 
To je blbej humor. Takovej mám taky...

Ten obrázek je děsivý, ale jinak beru :D

PS: Pro ty z vás, kteří si pamatují PS výzvu v posledním článku - čokoládu jsem vyhrála. První čtvrtina reakčních kamarádů se ozvala do pár hodin, druhá den po vydání článku a třetí to stihla po čtyřech dnech. Jako Ježíš, kterej zaspal. Paradoxně osoba, kvůli které sázka vznikla, článek asi ještě neviděla. Přemýšlela jsem, že bych jim jeden článek věnovala, pak jsem ale narazila na tohle. To tak nějak vystihuje můj vztah k těmto osobám, ovšem rozmluvit si je je pro mě větší oříšek, než se naučit fyziku a pochopit fotbal. Nebo obráceně. Každopádně chci podotknout, že ve fyzice a fotbalu stojím za prd, ale v kámošení fakt válím, myslete na to!

Jaký vztah máte k rodičům svých kamarádů vy? Adoptovali byste si některé? Díky za přečtení!