Nejhorší pocit na světě, aneb další zvířátko na obláčku

Pár měsíců uplynulo a já si potvrdila, že pocit, o kterém jsem si myslela, že je nejhorší na světě, je skutečně nejhorší na světě. A vážně to není moment, kdy dostanete trojku na vysvědčení, vykašle se na vás kluk, nebo se ztrapníte před celou třídou. Protože většině z toho se dřív nebo později zasmějete. Ale tomu momentu, kdy zavoláte na svého mazlíčka a on už nepřijde, tomu se nebudete smát nikdy. 
Aneb vzpomínkový článek na mého opelichaného, věčně špinavého a vychcaného kocoura právě začíná...

Jedna z prvních vzpomínek je už z počátku roku 2005, kdy k nám tohle černobílý stvoření doputovalo v krabici od nějakého elektrického spotřebiče, ve které ho donesla sousedka smějící se, že malý Macek krabici pokřtil jak zákon káže. To pak taky patřičně smrdělo. Macek byl tehdy taky tak zvědavý, že malou dírou v krabici vystrčil hlavu, a proto zářil svou bílou srstí už od poloviny návsi a já se ho nemohla dočkat. Nutno podotknout, že mu ta bílá barva moc dlouho nevydržela. 

Jako správná vesnická kočka dostal místo ve sklepě, které později zaměnil za místo v kotelně (proto poznámka o ne vždy bílé srsti), ovšem jako správné bytové kotě, které několik prvních měsíců svého života byl, to nedokázal úplně přesně pochopit a já nikdy nezapomenu na mámin šílený jekot, když malý Cinda, jak ho brzy překřtila babička, vběhl do našeho bytu ve druhém patře a frrr, přímo pod stůl v kuchyni. Než jsem ho odtamtud dostala, o mámu se pokoušely mrákoty. 

V dětství jsem na něj byla hodně fixovaná, protože byl moje první mládě, které jsem si přisvojila, ale jakožto laik jsem toho o kočkách moc nevěděla, proto je docela úsměvná moje žádost o odvoz kocoura k veterináři, protože nějak "divně chrčí". Odvoz se nekonal, kočka pouze vrněla. 

V paměti mám i okamžik, kdy jsem našemu malému chytači myší málem způsobila infarkt. Bylo to v létě, já se hádala se sestrou a v náručí držela spokojeného kocoura, který vrněl až k sousedům a zpátky. Najednou nastala nějaká záhadná mikrosekunda, kdy mě sestra vytočila na absolutní maximum a já automaticky sáhla po něčem, co bych po ní mohla hodit. A pak zaječela sestra a snažila se ukrýt za dveře. A pak zaječel kocour a zatnul mi drápy do předloktí. A pak jsem zaječela já a položila nebohého kocoura na zem, který mě ještě dlouho poté obcházel obloukem, abych ho náhodou zase nechtěla někam házet. 

Jak jsem již zmínila, náš kocour byl vychován chytat myši, což dělal často a rád. Nikdy mě to moc nebralo, pozorovala jsem ho jen když chytal v zimě u ledem pokryté cesty u slepičího kurníku. Vždycky zavětřil myš, skočil k díře pod schody a... na ledu mu začaly podkluzovat všechny čtyři nohy. Pohled za všechny prachy.  

A poslední vzpomínka na něj je všude kolem mě. Přísahám Bohu, že to zvíře má víc dětí než Saudek, Polívka a Gott dohromady. Sousedům se po zahradě věčně procházejí koťata barvy ne nepodobné našemu kočičákovi a já jen doufám, že po mně nikdy nikdo nebude chtít alimenty. 

S důvodů výše popsaných na toho smrada, který nám mimo jiné spal v botníku a kradl ve spíži, vzpomínám s láskou. Věřím, že je teď plný energie na místě, kde ho všichni drbou mezi ušima a sjíždí se na catnipu, jak řekl jeden velice chytrý človíček ve snaze uklidnit můj neutišitelný záchvat pláče, což jsem v daném momentě dostatečně neocenila, pardón. 

Kočku člověk nedonutí sednout si a nechat se vyfotit, proto jenom jeho historicky první a poslední dobrá fotka

Cinda (březen 2005 - 24.1.2017)

Měj se tam hezky, kámo. 

Děkuji za přečtení.