Mám to za sebou!

Tohle slovní spojení jsem v budoucím čase v posledních pár dnech slyšela snad stokrát (to je hyperbola, kdyby to někomu nedošlo). Podrážděně jsem odpovídala, že to se říká i o smrti. Náhoda? Nemyslím si!

Podrážděnost byla obecně včera a předevčírem moje druhé jméno. Dostala jsem se do takové té fáze, kdy na jednu stranu potřebujete obejmout, ale zároveň máte chuť na všechny okolo křičet a způsobovat jim neuvěřitelnou psychickou i fyzickou bolest. Ráda bych se tímto omluvila všem, kteří moje chování museli v posledních 48 hodinách zažít, protože jsem si stoprocentně jistá, že já bych si to líbit nenechala a dotyčného bych poslala do jistých končin. Ostatně posuďte sami, jak dokážu být příjemná ve chvílích největšího nervového vypětí...

Všichni okolo mě se mi reálně snažili pomoct. Chtěli, abych se přestala den před zkouškou učit, snažili se odvést řeč jinam a přivést mě na jiné myšlenky. A moje reakce? 

Máma: Terezko, už se neuč...
Já: Jdi pryč!

Babička - nadechne se
Já: Ticho!!

Soukrevnice se mnou měly víceméně trpělivost. Ale kamarádka?

Kamarádka: Co si zítra oblékáš. 
Já: Oblečení, půjdu nahá asi. 
Kamarádka: JDI DO PRYČ TY KRÁVO NEPŘÍJEMNÁ. NO PAL. BYCH TĚ ROZTŘÍSKALA DĚŠTNÍKEM.

Citace není autentická, dosaďte jinou končinu začínají na p. Caps Lock ale odpovídá. 

Ráno v den maturity to bylo ještě horší. Chvilku jsem přemýšlela, že nechám svého kocoura zavřeného a hlady, protože je černý a já se bála, že mi přeběhne přes cestu. Nakonec jsem ho nakrmit šla, ale ty tance, které jsem tam s hravým kotětem prováděla, by se daly přirovnat k indiánskému tanci deště (mimochodem - bitva u Little Big Hornu - 1876).

S prarodiči jsem se raději moc nebavila a na zastávce nepromluvila vůbec. Kamarádka z vesnice z toho byla v hlubokém šoku. Já zas byla v hlubokém šoku z kamaráda, který slíbil, že mě ráno přijde uklidnit. Na sms kde vězí, odpověděl, že zaspal. V tu chvíli jsem se těšila na dobu, až technika pokročí natolik, že budete moct někoho uškrtit po síti. 
Tím ale moje ranní mrzutosti neskončily. Vrchol mé protivnosti nastal ve chvíli, kdy si spolužačka sedla na židli, na které jsem předtím seděla já. 

Já: Tady sedím já. 
Spolužačka 1: Si sedni vedle. 
Já: Ne, tady sedím já. Ty si sedni vedle. 
S1: Není to úplně jedno. 
S2: Ježda nechovej se jako děcko. 
Já: Jdi pryč, tam sedím já, já si chci povídat s Míšou.
S1: Ježiši no tak já si sednu vedle. Vidíš a s Míšou si můžu povídat i tady. 
Já: Nebuď na mě protivná. 

Někdo z mé nervozity měl ale legraci. Třeba paní z bufetu. 
Paní Bufetová: Co si dáš?
Já: Něco kde je hodně cukru, prosím. 
Paní Bufetová: Hahaha. To se do září vstřebá, to si teď nekupuj. 
Školník: To bude dobrý... 

Pak už nastalo samotné zkoušení. Při povídání v angličtině se mi podařilo dát dohromady tak nehorázně nechutnou větu, že se nad ní nezašklebily jenom učitelky, ale i já sama. Jen jsem ji v tu chvíli nějak nedokázala opravit, správné znění mě napadlo až po opuštění třídy. A zapomněla jsem při povídání o NYC zmínit, že se v něm odehrávají moje oblíbené seriály jako Přátelé a Sex ve městě. A mluvila jsem potichu (JÁ). Jinak výborné. 

V češtině jsem si navzdory přesvědčení, že si jdu pro Báječná léta pod psa vytáhla Babičku. Tu jsem sice nikdy nedokázala dočíst, ale rozebrala jsem ji vážně od podlahy. Byla jsem taky už trochu otrkaná, takže jsem si dovolila nevědomé drzosti. 
Učitelka: A ve třetím řádku je...
Já: Přísloví. 
Učitelka: Víme co znamená? /pobídka k tomu, abych to vysvětlila/
Já: Jojo, víme. 
A pokračovala jsem si vesele dál. 

V dějepise jsem si sebevědomě šla pro druhou světovou. To my všechny. Spolužačky si vytáhly Řecko a Středověk, já slavnou dobu husitskou. 
Přiznávám bez mučení, že jsem si nebyla schopná vzpomenout na přesné datum Husovy smrti, proto jsem to odbyla pouhým rokem (říct u maturity takhle důležité datum špatně bych si netroufla) a doufala, že mě nechají být. Nechaly a dějepisářka kývala a kývala, což mě uklidňovalo. Pak kývat přestala a já konečně chápu slovní spojení "krve by se nedořezal". Popletla jsem představitelé husitských skupin do sebe, ale při závěrečném gratulování mi bylo řečeno, že jsem mluvila jako kniha. A víte, co je na úspěšně složené maturitě nejlepší? Že si můžu dějepisářku konečně přidat do přátel!

Pak nastala španělština. Na potítko mi byl dán komunistický slovník z roku raz dva, takže jsem tam jedno slovíčko, o jehož přesném znění jsem si nebyla jistá, nenašla. Pochopitelně jsem ho řekla blbě. A na konci povídání o Praze jsem se zase snažila vyjádřit, že na Nerudově ulici se nachází dům U Dvou slunců, jenže jsem si zase nebyla jistá o znění slova slunce. 
Já: Casa de dos sales... solos... solas... soles? No es importante!
A na závěr jsem od španělštinářky dostala největší pochvalu za dobu jejího působení jakožto mé učitelky - prý to bylo téměř bez chyby. 

A pak jsem přišla domů, lehla si na zem a s ironií sobě vlastní jsem si uvědomila, že písně z pět let starého CD, které jsem si pustila na plné pecky, si stále pamatuji, ale polovina otázek z mé maturitní zkoušky bude do týdne zapomenuta. Byla jsem tak unavená, že jsem nemohla ani tancovat jako vždy při pocitu neuvěřitelného štěstí. Proto jsem najela na svou druhou oblíbenou činnost - dirigování do rytmu s občasnými přestávkami při bouchnutí se do brňavky o roh postele. Štěstí trvalo přibližně do chvíle, než jsem si uvědomila, že se termíny přijímacích zkoušek přibližují mílovými kroky, ale mávla jsem nad tím rukou. Já jsem odmaturant, já už dám všechno. 

PS: Při závěrečném gratulování mi matikářka zadala poslední úkol. Prý mám o svém maturitním dni napsat na blog, protože ho čte. Tímto jí zdravím a děkuji za to, že jsem hlavně díky ní v jednom ze svých nejméně oblíbených předmětů celá ta léta úspěšně prospívala. Jste super!

Jak dopadla vaše maturita? Díky za přečtení!