3, 2, 1, Maturiťák!

"Raz, dva, tři, čtyři. Čekáš, dva, tři, čtyři," křičela na nás učitelka v marné snaze naučit nás složitý nástup, který by vypadal aspoň trochu synchronizovaně. Cha, sni dál. Ono se na hudbu postrádající rytmus nastupuje docela blbě. Ve výsledku to vzdala s prosbou, ať se snažíme vypadat přirozeně. 
Jasně, 90 maturantů počítajících si v duchu "raz, dva, tři, čtyři", aby se aspoň přibližně trefili do neexistujícího rytmu, to je synonymum přirozenosti. 

Ráno jsme kromě nástupu trénovali i šerpování se slavnými dvěma kusy červeného (barvu bych přirovnala k hnijící růži, která se nikomu nelíbila, ani když byla čerstvá) koberce. Koberec se na každé straně odlepoval od podlahy, byl hrbolatý a zkrátka se po něm nedalo chodit, o čemž se přesvědčila i spolužačka jedné z paralelních tříd, která se na něm málem přizabila a padla své třídní okolo krku. Ne, že bych jí to přála, ale díky jejímu držkopádu se koberec zrušil a naše třída, která byla od začátku proti tomuhle slavnému výmyslu, tak zažila takové malé VELKÉ vítězství.

"Já tě zabiju." Častá věta znějící na začátku plesu mezi holkami z naší třídy. Ono když z šestnácti holek má asi osm šaty tmavě modré barvy, chápu, že to může způsobit rozhořčenost. Já se skvěle bavila, ačkoliv jsem ty tmavě modré šaty měla také. 

Pak nadešla chvíle našeho slavného nástupu. Klukům to bylo jedno, holky si opakovaly složitou formuli "raz, dva, tři, čtyři" a já ještě ve foyer (čti foajé, tak tomu říká zástupce, prostě předsálí) křičela: "Když nejde o život, jde o hovno, lidičky!"

Přežili jsme nástup a i nástup naší třídy do diagonály na šerpování se povedl. To bychom ale nebyli my, kdybychom v té diagonále neměli něco spešl. Nastupovali jsme proto na tohle. Ano, včetně toho tucaní hlavou. 

Poslední povinnost týkající se nástupu byla tato píseň. No, shrňme to tak, že studujeme všeobecné vzdělání, nikoliv sborový zpěv. 

Dále musím zcela objektivně a neovlivněně říct, že jsme měli bezkonkurenčně nejlepší scénky, nejenom v letošním roce, ale i napříč gympláckými generacemi. 

Potom následovalo už jenom tancování, focení, zábava, povídání, a tak dále, a tak podobně. Ve třídě nám zřejmě vznikl další (naprosto krásnej) pár, já se ve své přátelské podnapilosti skamarádila s pár lidmi, překvapivě jsem nikde neudělala žádnou ostudu, trsnuli jsme si s nejlepšími zástupci učitelského sboru a já si troufám říct, že to byla zatím nejlepší noc mého života. 

Chtěla jsem sem dát nějakou úžasnou fotku, ovšem ještě jsem neměla čas otravovat našeho dvorního fotografa s prosbou, aby mi nějakou fakt povedenou poslal expresně (cha, všechny budou povedené, když jsem na nich já). 

Proto jsem zvolila ukázku vzkazu mé spolužačky, který dala včera na fb stránku naší třídy. Myslím, že dokonale potvrzuje to, že tahle noc navěky neutkví jenom v mé paměti, ale v paměti nás všech. Aneb nápodobně, zlato, nápodobně. ♥ 

Jaký byl váš maturitní ples, nebo jak si ho zatím představujete? Díky za přečtení! :)