Gravitace funguje vždy a všude, aneb říkejte mi vozembouchu

Zjistila jsem, že nejlepší způsob, jak někoho rozesmát, je udělat ze sebe blbce. A já ráda rozesmávám (ten tvar je správně, původně jsem tam měla rozesmívám) lidi, svět je pak hned o něco veselejší. Nejvtipnější na tom je, že nejčastěji lidi rozesměji aniž bych se musela nějak zvlášť snažit, protože "neštěstí" někoho jiného vždy všechny zaručeně pobaví. Aneb gravitace funguje vždy a všude, odzkoušeno za vás!

Materiál na tento článek jsem sbírala postupně asi od půlky listopadu, protože zima. Paradoxně ale jedny z nejlepších pádů se mi povedly v budovách vytápěných minimálně na 25°C.

Už je to nějaký ten pátek zpátky, kráčím si spokojeně do druhého patra našeho slavného institutu a opět zaujatě pozoruji obraz Jana Ámose Komenského na zdi. Jako bych ho neviděla už stokrát, že jo. A díky mému zaujetí obrazem jsem si pod něj prostě lehla. 
Myslím, že jsem jediný člověk, který spadl v důsledku šlápnutí na list palmy, která se nacházela na odpočívadle pod osudnou podobiznou učitele národů. Jenže story pokračuje. Nejenže jsem spadla, ale ve stejnou chvíli z druhého patra sestupoval zástupce ředitele. Lekl se víc než já a vrcholem akce bylo, když mě nenapadlo nic jiného než se rychle sbírat z pololehu a celou situaci okomentovat slovy: "Dobrý den, pane profesore."

Školní pády pokračují. Tentokrát bylo svědkem mnohem více lidí, ovšem hlavní roli sehrály opět schody. Člověk si tak jde, najednou zpomalí, kamarádka za ním do něj narazí, přišlápne mu zezadu botu a díky tomu člověk přímo políbí schod. Snaží se rychle zvednout, protože na něj o pár schodů výš kouká pár o nějaký ten rok starších spolužáků, ovšem jelikož se kamarádka nestihla odstranit do patřičné vzdálenosti, schod schytá ještě jeden polibek. A potom se ze shora ozve věta: 
"Klanět se mi nemusíš!"
Ach, jaké krásné a naivní časy to byly, když se klukovi potom, co si před ním klekla holka, vybavila pouze myšlenka klanění. 

Taky jsem jednou jen tak mimochodem uklouzla na nedbale pohozené igelitové tašce uprostřed svého pokoje. Ale za to jsem si mohla sama a vytlemila se mi pouze moje sestra, takže to není důležité. 

A pak jsou tu staré dobré příhody s ledem. 

Nastíním situaci: Je 16.11.2016. Všude náledí jako prase, takže ani nemusím spěchat na autobus, protože vím, že jede krokem a i já sama k zastávce proto cupitám stylem kachna, který strčili do zadku kus železa. 
Nějakým zázrakem se mi podaří cestu vedoucí dolu z kopce přežít až do osudné chvíle, kdy mám vstoupit na chodník u zastávky, který už mi ale po tom malém vítězství v podobě celé cesty připadá jako banalita. Hm, položím na něj jednu nohu, ta mi podjede, podkopnu si tu druhou, já si opět lehnu jak je u mě při padání zvykem, nabiju si loket, patníkem si dám do hlavy a jediné co nezavadí o zem je má ruka s termohrnkem, který se tak nějak podvědomě snažím chránit před srážkou s betonem. Pohled na takovou ležící sochu svobody s těžkým batohem na zádech, který zajistil i vtipně vypadající zvedání musel být přímo komický. Tímto děkuji těm deseti až dvaceti dětem pod deset let, které na mě vyděšeně koukaly a ani jedno se nezasmálo. 

O poznání méně svědků bylo při mé další eskapádě, která se stala relativně nedávno, 3.2. Odcházím ze školy po noční přespávačce, 7 hodin ráno, ještě trochu spím a vykládám něco kamarádce, když si všimnu, že je přede mnou na schodech vrstva ledu. Říkám si - hmm, musím dávat pozor a opatrně stoupnu na první schod. Noha mi podjede, já spadnu na zadek, odrazím se a spadnu na druhý schod, odrazím se a spadnu na další a takhle se od každého schodu odrážím až úplně dolů. Cestou slyším kamarádku jak na mě vyděšeně řve, jestli jsem v pohodě a zároveň si uvědomuji, že vlastně letím. Bum bác, poslední odražení, já sedím dole pod schody, zadek mám v jednom ohni a přemýšlím kde jsem, kdo jsem a co tady dělám. Na kamarádčinu otázku, jestli mi nic není, se na ni zamyšleně podívám, otočím se ke schodům a pronesu: "Bacha, klouže to!"
Cestou od školy se směju jak blázen, kulhám, několik dní si nemohu sednout a kdyby to nebylo nevhodné, tak modřinu velkou jako pěst, která si dodnes velebí na mé pravé půlce, beze studu vyfotím. Protože je fakt drsná. 

A závěrem tohoto dlouhého článku popisující mé nejzábavnější pády (zatím se to tady jmenuje CTG, tak tomu musím dělat čest) se podělím o jeden z momentů, kdy jsem na zledovatělé ploše sice nespadla, ale měla jsem namále. 
Cestou ze školy mi to podklouzlo, já udělala pozici podobnou naštvanému plameňákovi v akci, zařvala jsem slovo označující v našem jazyce lehkou děvu, v jiném třeba zatáčku, a vzápětí jsem se zase vrátila do stabilního postavení, jako by se nic nestalo. O to větší šok to byl pro skupinku asi osmiletých kluků stojících opodál, kteří neviděli můj boj o nespadnutí, každopádně ale slyšeli můj hlasitý projev okamžitých emocí. A proto aby si nemysleli, že jsem magor, co si jen tak chodí po ulici a náhodně vyřvává sprostá slova, jsem v rychlosti zašveholila: "Pardon. To jste neslyšeli." A po posypané silnici si to metelila pryč, aby mě někdo náhodou neobvinil z narušování mravní výchovy mládeže. 

Takže pokud si někdy myslíte, že jste nemotorní vozembouchové, na mě nemáte. A pokud máte, nejste v tom sami! :D 

Tak takový pocit vážně neznám :D

Jaké jsou vaše nejlepší pády? Díky za přečtení! :)