Můj panický strach z řízení se začal formovat někdy okolo mého patnáctého roku, krátce před tím, než moje starší sestra oficiálně získala řidičák. Děda v té době naznal, že ji už nic učit nemusí a že je tedy správný čas zasvětit do tajů řízení traktoru mezi poli mě.
Začátek šel. Poprvé jsem totiž jela téměř doslova "jak s hnojem", protože jsme se s dědou a babičkou vraceli z louky s vozem plným trávy. Taky se jelo pořád rovně, což by zvládla i průměrně inteligentní opice. Pak ale nastala ostrá pravoúhlá zatáčka, před kterou mě děda varoval, abych kola stočila hodně doprava. A tak jsem točila a točila a točila. Jenže mě v tom nadšení z řízení traktoru nenapadlo kola stejně rychle rovnat zpět na cestu. Následující události pak proběhly jako ve zpomaleném filmu. Babička začala ječet, když jsme najeli na mez, já když jsme zlomili nedávno zasazený stromek a děda až když mu došlo, že to sama nezvládnu. Řval tenkrát: "Vlevo, vlevo, vlevo!" a tak jsem točila a točila a točila zpět. Napadlo by vás, že myslel, abych stoupla na spojku, kterou jsem měla pod levým chodidlem? Mě ne. Když mi to došlo, traktor se zastavil ve více než 45° naklonění, bábí řvala, že všichni umřeme, děda mě vyhodil zpoza volantu a na mezi zůstala ještě rok hluboká rýha připomínající mi moje zklamání.
Pak byl dva roky klid. Výstup s mezí dědu zřejmě odradil natolik, že mi místo za volantem už nenabídl. Ten blbej nápad jsem loni dostala sama. Říkala jsem si, že už je mi skoro osmnáct, tak přeci zvládnu blbou zatáčku. Zatáčku jsem překvapivě opravdu dala bez větších obtíží (ačkoliv jsem ještě před tím párkrát málem sjela z cesty z prostého důvodu - kochala jsem se a kam šel zrak, šly i ruce s volantem), ale problém nastal ve chvíli, kdy jsme přijeli na dvůr a měla jsem zastavit. Tak jsem šlápla na brzdu. A TRAKTOR JEL DÁL! Co se stalo potom si opět pamatuji zpomaleně. Stále jedoucí traktor mě zmátl, já zpanikařila a stočila volant směrem k domu, děda strhl volant zpět, zařval snad první sprosté slovo ve svém životě (minimálně v mém doslechu to premiéra byla) a sešlápl brzdu až k podlaze spolu s mou nohou. Když jsem pak vystupovala, neřekl mi ani slovo, ale jeho výraz mi napovídal, že si myslí, že jsem hluboce pod inteligencí průměrné opice.
Od té doby mám k našemu traktoru a jeho brzdám hlubokou nedůvěru, která se odrazila i v mé nechuti podstoupit autoškolu. Je sice permanentně v pořadí, ale netuším, kdy se na řadu skutečně dostane.
Myslela jsem tedy, že když traktor řídit odmítám, nebudu mít už nikdy v tomto směru žádnou aféru. Opět jsem se spletla, čekal mě totiž ještě zážitek ze všech nejhorších, u kterého jsem se opravdu modlila, ať to přežiju.
Tato událost se stala nedávno, když jsme s dědou jeli sami dva na dřevo do lesa. V půli cesty jsme potkali souseda, jenž stál v patě kopce a snažil se dát dohromady zastaralou sekačku na trávu. A dědu nenapadlo nic lepšího, než že přesně v půli kopce zastaví svůj špatně brzdící traktor a se slovy: "Stůj na brzdě, ať se to nerozjede." půjde pod kopec pomáhat sousedovi sekačku sestrojovat.
A já prožívala peklo. Nejenže mě noha, kterou jsem ze sedadla spolujezdce natahovala na pedál, neuvěřitelně bolela, ale traktor se při každém mém špatném pohybu a lehkém povolení nohy pohnul o kousek dopředu, což v celém mém těle vyvolávalo zoufalý třes a pot mi kapal snad i z uší. Představa, že jsem ve svých necelých devatenácti letech tím pekelným strojem málem zabila dědu a souseda, mi svírá žaludek doteď. Snad nikdy jsem dědu sedajícího si zpět do traktoru neviděla raději.
A poslední kapka nedůvěry k motorovým vozidlům? V pátek mi děda traktorem nedopatřením málem rozdrtil koleno. Takže tu sedím, občas si odkulhám z místa A do místa B a spokojeně pěstuji nenávist až za hrob...
Vsadím se, že za to nemůže ten traktor, ale někdo podobně šikovnej jako já...
Jestli jste se doteď báli autoškoly s tím, že jste úplně leví, tak jsem vám rozhodně zvedla sebevědomí, nemáte zač. A jestli mě někdo chcete přesvědčit, že řízení je vlastně zábava, tak směle do toho! Protože s těmito zážitky mě do autoškoly budou asi doprovázet moje vnoučata...
Jaké máte s řízením zkušenosti vy? Díky za přečtení!
Žádné komentáře:
Okomentovat