Drzost není nevychovanost, drzost je životní styl

Tímhle heslem (což je jen tak mimochodem můj vlastní citát z období asi patnáctého roku) jsem se víceméně řídila celé moje dospívání. Čím jsem starší, tím menší mám ale potřebu si tu svou nevymáchanou tlamu, jak se o mně často vyjadřuje moje sestra, na někoho otevírat. Ovšem existuje jedna osoba, na kterou jsem drzá ať chci, nebo nechci. Prostě si nemůžu pomoct. A naše vzájemné střety potom především pro okolí dopadají docela zajímavě...

Jde o mého učitele zeměpisu (který už mě ale neučí) a se kterým se znám už téměř osm let. Prvních pár let mého studia mě moc nezajímal, buď se mnou ještě dostatečně nemlátila puberta, anebo se mnou dostatečně nemlátila patřičná odvaha, abych se s ním pustila do větší konfrontace než: "To nemůže být v písemce, když jste nám to neříkal, pane profesore!" To se ale v průběhu let změnilo a jelikož vím, že on mi moje drzé připomínky bez mrknutí oka vrátí zpět a ještě se spolu zasmějeme, na občasná setkání s ním se vlastně i docela těším. 

Začátky byly opravdu nevinné. Dodnes si pamatuji, jak nám v hodině s nadšením ukazoval nové atlasy a podával mi je do první lavice, abych je po patřičném prozkoumání poslala dál. A já je čistě jen tak z principu posílala pryč, aniž bych se na ně třeba jenom na vteřinu podívala. Vydržel to asi pět atlasů. Pak je na mou lavici hodil všechny a brblal si něco o drzé Brhelce. A já si je potom tajně prohlídla, byly fakt pěkný. 

Některé drzosti ale dělám naprosto automaticky, aniž bych si je nějak uvědomovala. Jednou jsem ho poprosila, aby si zahrál roli v některých mých talentových pracích na FAMU (protože naivní Brhi si to chtěla aspoň zkusit). Moje žádost o jeho dress code na fotoscénář zněla asi nějak takhle:
"A pane učiteli, vezměte si prosím tu vaši úžasnou kabelku."
Byla to normální brašna. A já se neumím vyjadřovat.

Pan učitel chtěl později všechny práce, ve kterých se vyskytuje, a taky můj blog a článek o něm, o kterém jsem se neopatrně zmínila na stužkováku, pochopitelně vidět. A proto jsem mu poslala e-mail, který zněl asi nějak takhle: 
Zcela alibisticky prohlašuji, že články zmiňující jakéhokoli učitele jsou jen pouhou formou vyjádření úcty k danému člověku satirickou cestou. 
PS: Zkuste najít ten o sobě.  

Stužkovák je také kategorie sama pro sebe. Už je to ale nějaký ten pátek, proto jsou dle mého názoru některé moje hříchy promlčené. Někdy okolo půlnoci (neptejte se mě po kolika panácích, protože po hodně), jsem nabyla dojmu, že musím svého úžasného učitele obeznámit s faktem, že nedisponuje velkým množstvím vlasů. Asi jsem ve své podnapilé euforii naznala, že doma nemá zrcadlo. Naše konverzace se proto nesla na následující vlně: 
Já: "Pane profesore, jste si vědom toho, že jste plešatej?"
On: "Néé, kde?"
Já/ukazuji prstem na různá místa na jeho hlavě/: "Tady, tady, tady, tady!"

Jestli si ale myslíte, že je to šikanovaný chudáček, který ze mě má deprese, tak se pletete. On mi všechny moje zlomyslnosti dokáže stejným dílem oplatit (možná proto mě to pořád tak baví). Naše další podnapilá konverzace na stužkováku proto zněla asi nějak takhle: 
Já: "Pane profesore, vy jste pojmenoval svou dceru po mně?"
On: "Jasněě, jmenuje se Brhelka!" /opilecký smích, který prostě musíte zažít a já z něj dobrou náladu čerpám dodnes/
...
Já: "Tak já jdu. Ještě přijdu."
On: "Nemusíš."

Dnes mě ale historicky poprvé vzal vážně. Při focení do školní ročenky jsem ze srandy zmínila jeho slib, že studenti, kteří nebudou dostatečně slušně oblečení, budou vyfoceni v jeho vlastním saku. Já slušně oblečená byla, ale jak už jsem napsala na začátku, tenhle člověk ve mně prostě probouzí sklony být drzá a provokovat za každou cenu. Takže ano, protože se můj profesor tentokrát rozhodl hrát tu hru se mnou, jsem ve školní ročence vyfocená v jeho o dvě čísla větším saku. Někdo prostě musí být originál, no. 
Naše ranní špičkování tím ale neskončilo...

On: "Dej si ty vlasy nějak bokem prosimtě, máš jich hrozně moc."
Já: "Chcete nějaký půjčit, pane profesore?" 
To nešlo jinak. To byla jasná nahrávka na smeč. 

A když jsem mu po focení vracela zpět jeho sako, nemohla jsem si odpustit narážku na šířku jeho ramen. 
Já: "Jsem myslela, že mi to sako bude malý, že máte užší ramena, než já." 

Přísahám, že to nebylo naschvál. On ve mně prostě probouzí pětiletý drzý dítě, co si nemůže pomoct. Ale minimálně jeden člověk nacházející se v místnosti se docela slušně vytlemil, takže moje každodenní mise splněna. Rozesmála jsem alespoň jednoho člověka. A že jsem urazila učitele? Riziko podnikání... 

To mi nikdy neřekl... Ono by mu to ani tak asi nebylo nic platný :D

Máte někoho, na koho prostě musíte být drzí za každých okolností, i když už se normálně dokážete docela ovládat? Díky za přečtení