Den šestý (úterý, 9.5.): Moje studijní morálka začíná upadat. Dnes jsem hrozně dlouho spala, hrozně dlouho nic nedělala a až posléze jsem se dokopala k projetí revolucí od té v roce 1789 až po tu průmyslovou. Euforie ze včerejšího hokeje mi dodávala sílu. V pauzách jsem si vymyslela novou zábavu - koukám se, kdo je ve škole online a dělám si statistiku nejliberálnějších předmětů na našem ústavu. Moji facebookoví kamarádi se nejčastěji flákají ve fyzice, matice a španělštině. Styďte se!
Také jsem naznala, že pořídit si kotě v předmaturitním týdnu nebyl nejlepší nápad, ale v rámci celého života to byl nápad skvělý, takže bych to nechala být. Omlouvám se všem kamarádům za neustálé rozesílání fotek - já nemůžu za to, jak je roztomilý. Také si uvědomuji, že za týden a den maturuji, proto bych mohla konečně dočíst dvě knihy z povinné četby, co mi ještě zbývají. Stíhám? Nestíhám? To je oč tu běží!
Den sedmý (středa, 10.5.): Od rána jsem hlídala nemocnou sestřenici, která mi někdy v sedm vysvětlovala, jak jednoduché je vstát z postele.
"To musíš nejdřív otevřít jedno oko, pak druhý, protáhnout se a je to!"
Díky, až jindy.
Nechuť ke vstávání byla předzvěstí mého dnešního záchvatu lenosti. Na otázkách jsem do jedenácti jen ležela a snažila se všemi póry inhalovat historii Španělska v kostce, o které jsem vzápětí dokázala plynně hovořit nějakých deset minut, takže to zřejmě funguje. Než jsem se ale dokázala dokopat k procvičování první světové a událostí jí předcházejících, uklidila jsem celý byt, pohrála si se svým zvířectvem a třikrát zapnula wi-fi, jestli se vážně neděje něco strašně důležitého, co by mi zabránilo v učení.
Krom fotky od kamaráda zachycující nekonečnou řadu na oběd v mém milovaném ústavu jsem žádnou životně důležitou zprávu neobdržela. Na dotaz, jak blbě na tom jsem, když už mi chybí i přešlapování v řadě při čekání na ne vždy delikátní oběd, mi odpověděl jen vyděšenou samolepkou. A mé bláznění nekončí - jdu si číst koaliční smlouvu, abych konečně do detailů pochopila, co se to u nás zase děje. /Ok, jenom principy koaliční spolupráce - je to dlouhý jak tejden./
Den osmý (čtvrtek, 11.5.): Konečně jsem přišla na způsob, jak se ráno dostat trochu rychleji do chodu. Píseň Volar od Álvara Solera. Obecně stupeň mojí produktivity a energie se od nynějška odvíjí od jeho hudby. (Tímto děkuji jedné takové chodící Sušence, že mi připomněla, že dotyčný zpěvák existuje.)
Co se týká učení, karty se otočily. Děják se mi dnes učil jedna báseň, jelikož je to konečně část historie, která mě zajímá, ale než jsem do sebe nacpala aspoň něco málo o provinciích centrálního Španělska, málem jsem pošla. Odměnou mi ale byla večerní
Den devátý (pátek, 12.5): Špánina mi zase trvala jako koze pastva. Ono mluvit sedm a půl minuty španělsky o státech Latinské Ameriky a provinciích Španělska, o kterých toho moc nevíte, jde těžko. Děják jsem si dnes ale jen zopakovala - nástup fašismu, druhou světovou válku a československý odboj vám odvykládám i o půlnoci. Sranda by byla, kdybych měla okno a vyhořela zrovna na tomhle. Po tom, co bych skočila z okna, bych se opravdu nasmála.
Jinak jsem si dnes dobíjela energii nejen hudbou. Při večerní procházce se svým milovaným čtyřnožcem jsem se vyškrábala na strom a se sluchátky v uších jsem pozorovala mraky. Krásný relax. Určitě to zlepšilo náladu nejenom mě, ale i třeba lidem, kteří viděli, jak se na ten strom škrábu. Co si budem povídat, nasmála jsem se i já a to jsem si na první pokus málem sedřela kus prsa. To už by mi tam toho moc nezbylo. Rozhodně jsem ale pobavila sousedy. Když jsem se totiž z procházky vracela, poskakovala jsem si do rytmu jedné písničky a vypadala přibližně jako opilá loutka. Sousedi stojící na balkóně strnuli a pak se začali smát. A já za svůj den rozesmála hned dva lidi, takže jsem spokojená.
Den desátý (sobota, 13.5.): Poslední den. Poslední otázka. Ok, přiznávám, že jednu do dějáku nemám ani vypracovanou a teoreticky ji tedy neumím, jsou to ale události v ČSR po roce 1945, na což si večer otevřu sešit a finito. Konec. Umím to. Nebo bych aspoň měla. Sto otázek, deset dní. Jestli to do středy zapomenu, tak se reálně zabiju. Krom toho jsem dnešní várku musela stihnout dopoledne, protože odpoledne jsem s Potkanem vyrazila na žďárskou pouť, druhou největší pouť v republice. Předávkovaly jsme se cukrem a moc jsme se nasmály, takže za mě dnešek dobrý. Teď už jenom dva dny opáčka, aneb letem světem prskoletem, pak v úterý opáčko se spolužačkami, které si sebevraždu v podobě maturity z dějepisu zvolily též, a pak jdu. O tom bude samostatný článek, už teď ale vím, že se budu od tří od rána budit každých deset minut, nebudu schopná pozřít ani sousto a těsně před vstupem do místnosti budu mít tendence všechny okolo sebe objímat /uvidíme, jestli vyjde můj plán "chytnout a nepustit, aneb dostaň mě odsud prosím"/. Aneb jak by řeklo moje sarkastické já - bude prdel!
Jo... A jak řekl Potkan - S každým prudkým pohybem jednu otázku zapomenu
PS: Omlouvám se všem, kteří mi pod posledním článkem dodávali sílu a odvahu, nějak jsem ještě neměla sílu odepsat. Ale děkuju, děkuju moc.
Jestli se po té slavné zkoušce z dospělosti nebudu cítit ani o trochu dospěleji, inteligentněji a lépe, budu se na nejvyšších místech dožadovat jejího zrušení. Díky za přečtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat