Reálně napíšu článek, který se tak bude jmenovat a vy (vy tři, co to pravidelně čtete a já dokonce vím vaše jména) mi dáte za pravdu.
Každopádně jsem se do toho někdy v půlce března namočila a pak se začala docela slušně topit. Nakonec z toho ale vylezlo něco tak pěknýho, že jsme na to všichni zůstali překvapeně koukat. Protože jsme v některých chvílích přestávali doufat, že naše třída nějaké tablo vůbec mít bude.
Začalo to házením návrhů a následným hlasováním. Většinově to vyhrál kamarádčin návrh "Gympl is our playground". Nápad tkvěl v tom, vyfotit se na dětském hřišti v dětském oblečení a fotky ve formě polaroidů naházet na pozadí, kde měla být vyfocena naše škola. Nevím proč, ale mám tendence lidem neříkat, že některý nápady jsou podle mého názoru fakt debilní, takže jsem byla zticha a zařizovala to, co si velká většina (cca 20 lidí z 26) odhlasovala. Zároveň jsem se divila, že to jde tak lehce a nikdo víceméně neprotestuje.
To se ale velice rychle změnilo. Ve chvíli, kdy bylo focení domluveno se vším všudy, se ve třídě zvedla vlna nevole. A ve třídě plné lidí se hlasovalo znovu, kdo vlastně tablo s tímto námětem chce. Z těch 20 lidí, co si tento návrh před několika dny nadšeně odhlasovalo, nezvedl ruku ani jeden. ANI. JEDEN.
Jestli jste se někdy cítili jako úplný debil, tak si představte, jak jsem se v tu chvíli před celou třídou cítila já. Vzteky jsem si kvůli tomu pustila židli na nohu a neuvěřitelná bolest pak na chvíli zastínila myšlenku, že moji spolužáci jsou nehorázní kreténi.
A tak se stylem "rychle rychle honem honem" vymýšlelo něco jiného. Nejvíc mě bavili ty typické připomínky: "Tohle dělat nebudu, lepší nápad nemám, ale tohle dělat prostě nebudu."
Nakonec to vyhrál nápad typu z nouze ctnost - inzerát na maturitní tablo. Domluvilo se focení ("Jo, prostě se budete fotit po psaní slohovky, není čas!") A já si naivně myslela, že všechny problémy tímto skončily. Chyba lávky.
Dostáváme se k věci, se kterou jsem od samotného začátku moc nesouhlasila. Nápad, že tablo vyfotí někdo ze třídy. Externí fotograf se hodí už jen kvůli tomu, že by si na něj nikdo neměl otevírat pusu. To ale nebyl náš případ, proto když spolužák fotky vyfotil, nastal další problém. Čtrnáct dní mu trvalo, než je byl schopný poslat dalšímu spolužákovi, který měl původní zelené pozadí upravit na rozmanité spektrum barev, aby tablo bylo trochu veselejší. Ten tím pádem řekl, že nic upravovat nebude, když mu to nikdo není schopný dodat včas a já se chtěla zabít.
Nevím jakým zázrakem, ale upravené fotky mi v mailu přistály někdy v půl jedenácté ve středu večer. A díky uzavřené absenci a mému poletování po městě ve čtvrtek ráno ve snaze dosehnat vše potřebné jsme hotové tablo nesli odpoledne do výlohy drogerie. Respektive jsem ho nesla já a všem jsem ho po cestě ukazovala, protože na to, co všechno tomu předcházelo, vypadá to tablo fakt super.
Tuto kapitolku jsem ale své kamarádce okomentovala slovy: "Až budu chtít v příštím životě zařizovat tablo, tak mě prosím zabij."
Slíbila, že zabije. A já slibuji, že už se nikdy do něčeho takového pouštět nebudu.
Hezké, že?
Jak dopadlo vaše tablo? A jestli vás to teprve čeká... neberte si ho na starost!
Tak se přidávám k těm třem lidem, co čtou tvůj blog. :) Článek mě zaujal proto, že jsem si před lety taky dobrovolně vzala na starost výrobu našeho maturitního tabla. A taky mi to poději přišlo jako děsně blbej nápad. U nás totiž nebyl problém, co bylo před vyvěšením tabla, ale, co by po.. Klukům to bylo celkem jedno, ale některým holkám se nelíbilo, že jejich fotky jsou na tablu "moc dole", to znamená pod úrovní očí a jsou tam takový jako zastrčený. No, když je ve třídě skoro třicet lidí, někdo na tom tablu dole holt být musí.. :-D
OdpovědětVymazatKdyby někdo u nás vznesl takovýhle protest, tak jdu jeho fotku osobně strhnout a narvat mu ji... za výstřih :D Jinak... vítej, nová čtenářko! :)
Vymazat