Moje babča má prima vnučku...

...která sepíše všechny její skvělý hlody do jednoho článku. Nevím jak to dělá, ale v počtu nezapomenutelných hlášek je přebornice. Tohle máme společné. Taky křivý zuby, velkej nos a náchylnost ubíhat od tématu při mluvení, ale o tom zas jindy. Proto jsem si řekla - proč některé její hlášky nezvěčnit na internetu? Protože některé vážně stojí za to.

Moc často se spolu nebavíme, ale zjistila jsem, že když spolu náhodou sedíme v kuchyni, naše konverzace jsou opravdu zajímavé. Nedávno jsem si stěžovala na odolnost klíšťat vůči všemožným přípravkům, které stříkám na svého psa. 
Já: Stejně na něj ty klíšťata jdou, i kdybych ho naložila do sava, tak to nepomůže. 
Bábí: Pondělí. V pondělí mi přijde důchod. 

Po chvilce ticha, kdy jsem přemýšlela, co se jí asi honí hlavou, když mi na stížnost na klíšťata odpovídá dnem v týdnu, jsem se zeptala, jestli se tímhle stylem baví i s ostatníma. A odpověď?

"Já jsem všude ve svým živlu."

Tak prý asi ano...

Nikdy taky nepřestanu obdivovat její neuvěřitelnou rozhodnost a vědomí, co od života chce. To se projevuje ve více odvětvích, rozhodla jsem se ale tento charakterový rys demonstrovat na jejím stylu psaní nákupního seznamu. 

Sestra: To jako nechceš chleba? 

Bábí: Ne. 

Sestra: Ani půlku? 

Bábí: Říkám ne.
Sestra: Dobře. 
Bábí: Nebo víš co? Vem půlku. Nebo ne. Ne, vem radši celej. 

Stejné je to s její nekonečnou moudrostí, která se s věkem ještě prohlubuje. Nebo si ze svého okolí prostě permanentně dělá srandu, ale udržuje u toho klid pokerového hráče. Svou cyničnost projevila nedávno, když jsem u ní obědvala. 
Já: Fuj, zas pepř. Co se stane když polkneš pepř?
Bábí: Možná půjdeš na slepáka. 
Já: Na slepáka z pepře asi ne, ne?
Bábí: Co víš, třeba ti to propíchne játro. 

Tentokrát jí ale poker face dlouho nevydržel a my se smály až hanba. 

Vrozený cit pro ironii se projevil i když jsem jí potom četla svůj dvanácti položkový seznam oblíbených jmen vybraných pro mé budoucí děti. Klučičí sloupeček totiž začínal jmény typu Fortunát, Kilián a Damián, ale zase končil Janem, Vojtěchem a Antonínem, takže babička bez mrknutí oka naznala, že "šest jich mám střízlivejch, tak aspoň něco".

Babča také moc ráda cestuje. Minimálně prstem po mapě. Onehdy jsem jí něco povídala o jednom ze svých nově objevených oblíbených zpěváků, který ačkoliv ve svých písních zní jako rodilý Angličan, pochází z vesnice na Valašsku. A když už jsme tam tak seděly a vedle mě ležel autoatlas, rozhodla jsem se jeho rodnou vísku vyhledat. 
Bábí: Valašsko? To bude tak strana 36.
Já: To jako z nudy studuješ autoatlas?
Bábí: Ne, 37.
Já: Strana 40.
Bábí: No, tak mám prostoje. 

Pobavena její teoretickou znalostí naší republiky jsem se jí potom rozhodla vyzkoušet z několika ne až tak známých měst. 
Já: Kde jsou Otrokovice? 
Bábí: U Gottwaldova. 
Já: U Zlína, ty komunisto!

Baví mě i její vztah s dědou, který se už 48 let zakládá na vzájemném pošťuchování a lehkých schválnostech. To se projevuje zejména když bábí dědu neposlouchá. Pamatuji si situaci, kdy děda bábí před lety několikrát řekl, ať ze židle poblíž okna sundá kýbl s mlékem, které před tím vydojili, protože chtěl odtáhnout závěs a kýbl mu zavazel. Řekl to třikrát, pak se zvedl a místo aby kýbl oddělal sám, odtáhl závěs a pěkně ho do mléka namočil. 

Když ale neposlouchá děda bábí, vše je nejspíš v pořádku. Minimálně o tom svědčí jejich nedávný rozhovor. 
Bábí: Posloucháš mě?
Děda: Ne. A když, tak ti stejně věřím každý stý slovo. 
Teta: Tak proto ti toho vždycky tolik povídá!

Nepopírám...

PS: Až najdu chlapa, kterému se bude líbit jméno Fortunát, ihned ho táhnu k oltáři!

Jaké hlášky má vaše bábí? Díky za přečtení. :)