Jednou je málo...

...desetkrát moc. A pětkrát je tak akorát. Minimálně jsme zatím šestej rozlučák nedomlouvali. Vlastně jo. Za rok se sejdeme opět na místě činu, na naprosto úžasné chatě mojí stejně cool třídní a budeme se řídit stejným pravidlem jako letos: 

"Přijeli, vyžrali, odjeli."

A zase to byla sranda...

Ze začátku to ale vypadalo, že nikam nepojedeme. Nebyli jsme totiž schopní vyvinout jakoukoliv snahu se na něčem domluvit. Nevím, jestli nám úspěšně splněná maturita otupila buňky stresu natolik, že nám nevadilo dolaďovat docela důležité detaily ještě večer před odjezdem, nebo to bylo pouhou leností, ale naše společná konverzace vypadala skutečně žalostně. Protože když někdo položí dotaz a dočká se dvaceti zobrazení, je to trochu na facku. Bylo teplo no. 

Ale dorazili jsme. Co na tom, že si spolužák za volantem hrál chvílemi na Rychle a zběsile, dostatečně nerespektoval dopravní zákony a v neposlední řadě jednomu neopatrnému spoluobčanovi málem urazil patičku. Neříkám, že tam měl spoluobčan co dělat, ale zároveň neříkám, že spolužák nemohl přibrzdit. Uražená patička byla proto heslem celého večera a jelikož se díky Bohu nic nestalo, vtipy na toto téma se nesly chatou ještě dlouho po půlnoci. Dotyčný skoro beznožec by se asi tak nebavil, ale on zvaný nebyl, tak co. 

V první řadě se musím pochlubit, že jsem si splnila dětský sen, se kterým jsem se údajně svěřila své třídní na třetím rozlučáku (který byl pro mě oficiální oslava maturity, takže si ho moc nepamatuju). Ne, nenarodil se mi bratr, ani mi nikdo nedaroval fretku. Svezla jsem se na koloběžce. A málem nevybrala zatáčku a skončila v záhonku. Ale jen málem. 

Paní profesorka si pro nás překvapivě nepřipravila test z chemie nebo matematiky, nýbrž něco podobně vražedného. Postavila před nás hory jídla a pak nás vzala plavat do zatopeného lomu. Byl krásný, Instagram hadr, ale dál než po kolena jsem do vody nevlezla. Oficiální část (která mě nemá ztrapnit) je ta, že se bojím Lochnesky. Pravda je, že když se nemůžu nohou odrážet ode dna, moc daleko nedoplavu. Spolužák ale tenhle můj delikátní problém krásně shrnul: 

"Jako dotkla by ses dna, ale asi jen jednou."

A to oželím, děkuji pěkně. 

I tak jsem si brouzdání po břehu užila. Obzvlášť v momentě, kdy moje kamarádka Petronel seděl po krk ve vodě a měl přímo dětinskou radost z toho, že voda zkresluje to, jak pod ní vypadají jeho nohy. Nemohla jsem to nezkazit ironií sobě vlastní.

"Nojo, ve vodě má každej lepru."

Plnění snů pokračuje. Po návštěvě lomu jsme zamířili zpět do chaty, ale cestou se spustil takový déšť, že jsme museli chvíli čekat v autě, abychom při úprku ke dveřím nepromokli na kost. Ve výsledku jsme stejně promokli, ale kamarádka, která běžela hned přede mnou, to měla i s bonusem. Na podmáčené trávě se rozplácla jak dlouhá tak široká a já brečela smíchy ještě deset minut po té. Vidět něčí držkopád z takové blízkosti se skutečně nacházelo v první desítce mého seznamu nesplněných přání. 

A pak byla večeře. A u ní se konečně rozjely legendární hlášky, kvůli kterým jsem skoro nepustila mobil s poznámkami z ruky. Což pochopitelně neuniklo většině osazenstva.

Spolužačka: Bude článek?

Já: Jistě, čerpám inspiraci. Si myslíš, že vás chci vidět?

Valná většina hlášek je bohužel na veřejném blogu nepublikovatelná, ovšem něco si odpustit nemůžu. Třeba vzpomínky na školní exkurzi do Ústeckého kraje. Měli jsme naplánovanou prohlídku několika měst a těžebních oblastí, kamarádka přesto zvolila obuv odpovídající spíše výšlapu Klínovce. Což se stalo jedním z prvních zdrojů zábavy...

Spolužák 1: Ona si přečetla, že se v Dubí hodně šlape. Tak si vzala pohorky, aby byla ready. 

Narážky na Dubí směle pokračovali, když spolužáci plánovali svoji cestu do Chorvatska. Dostali se při tom do menší rozepře. 

Spolužák 1: Já tě na E55 vyto...

Spolužák 2: Vyco?
Myslím, že myslel vyhodit.

Jsou lidé, co jsou vtipní sami od sebe a pak ti, kterým to zas až tolik nejde. Ukázkovým příkladem je spolužák, jenž se nás pokusil pobavit vtipem o prvním českém kosmonautovi, kterému to shořelo už při startu. Jan Hus, haha. 

Trapnou chvíli ticha zachránil jiný spolužák dotazem na nešikovného vtipálka. 

"Fílo, nechceš dělat stand up comedy?"

Nechce dělat stand up comedy. Ale chce si s námi zahrát Twister. A jak to pak dopadá? 

Petronel: Levá noha na žlutou. 

Fíla: Do prdelee. 

Já: Ne do prdele ne, na žlutou, Fílo!

A takhle to šlo dál asi do dvou do rána. Probrali jsme všechno možné, vyfotili selfie na spolužákovu Instastory a nechali při světle otevřená okna, takže jsme se ráno probudili o pár mililitrů krve lehčí. A někdy okolo jedné kamarádka vymyslela vskutku originální nápis na triko, nejvhodnější pro návštěvu festivalů. A to nebudu komentovat, prostě vám to ukážu. A ještě jednou vás ujistím, že to vážně není z mé hlavy...

Neříkám, že se tím někdo z nás chce řídit... Ale zasmáli jsme se a o to jde

PS: Včera jsem si při procházce se psem uvědomila, že máme posekanou louku. Dáme šestej ve stylu stanovačky? 

Už se neptám na rozlučáky s vaší třídou, jen doufám, že vás článek aspoň trochu pobavil. Díky za přečtení :)