Skákala jsem po nástupišti v Havličkově Brodě a křičela, že jsem doma. Občas jsem výkřik změnila na oznámení, že jsem duhový jednorožec a kdybych měla třpytky nebo Skittles, rozhazuji to kolem sebe po hrstech. A měla jsem pravdu, díky přítomnosti mých LŽŠ kolegů byly dva dny na 27. Podzimním knižním veletrhu vskutku nezapomenutelné. A já přísahám na holej pupek, že jsem se nebyla schopná přestat usmívat. Ok, možná chvilku. Když jsem viděla Kájínka...
Naše malá podzimní brigáda začala dlouhou túrou na tamější ubytování, které bylo podstatně dál, než na letní škole. Jak správně poznamenal náš Bambi:
"Je to na konci světa a pak doprava. A pak ještě kousek rovně."
Zní to vtipně, ovšem když se jeden "večer" na dané místo štracháte ve tři ráno a druhý až kolem čtvrté, všechen humor vás přejde. Zvlášť, když se v ty čtyři ráno ztratíte a se slovy ten Lidl tady ráno nebyl, hledáte na mapách správnou cestu. V tu chvíli je také velice důležité vědět, na jaké to ulici vůbec bydlíte.
"Kyjovská, jakože Kyjev ale s o."
"Kojovská?"
A to byl teprve začátek...
Cestou jsme probraly vše od chlapů... po chlapy. Moje pubertální hlupačka třeba naznala, že je její fyzikář pedofil.
Já: Proč?
Ona: Jede po mně.
Já: Takže uznáváš, že jsi dítě!
Bambi zase naznal, že se se svým přítelem musí rozejít, protože jsme si v hospodě připíjely na single, nezávislé a samostatné ženy. Její odůvodnění jsme si představovaly asi nějak takhle:
"Ahoj lásko, rozejdeme se. Chci si ťuknout s holkama."
A nakonec jsme si vyměnily pár vtipných paradoxů, které napíše jen sám život.
"Můj bývalý se narodil na Den zesnulých."
"Moji kamarádi se rozešli na Den nezávislosti."
Když jsme konečně došly na pokoj, zaradovala jsem se z plného Wifi signálu, ovšem vzápětí mě zklamalo nula přijatých zpráv. Dřív, než jsem si to stihla ospravedlnit nekřesťanskou hodinou, Hlupačka mě uvedla na správnou míru:
"Jsem tu s tebou, kdo by ti psal."
Hm, pravda.
Druhý den nám ale konečně nastalo trochu práce. Nejdřív mě stihl pokárat sám pan Padevět, protože Brhi prostě nemůže přijít včas nikam, ani na přednášku o Anthropoidu. Pak jsem strávila hodinu na autorském čtení básníka JanaTěsnohlídka, který mi žalostně připomínal bývalého a jeho básně jsem absolutně nechápala. Evokovaly mi akorát tak těžkou depresi.
A při obědě mě můj slovenský Bambi opět zasvěcoval do tajů měkkého l.
"Guľôčka!"
Já: "Gu ľô čka?"
"No! My to ale umíme i pospolu."
Já: "Gulvočka?"
"Fňuk."
V průběhu dne mi bylo nabídnuto hlásit akce a události na veletrhu do tamějšího rozhlasu. A v tu chvíli byla Brhi v Sedmém nebi, milé děti.
Ne, vůbec se jí poprvé neklepala ruka jako starému alkoholikovi na odvykačce a jednoho z lektorů se nezeptala (takového, na kterého se bojí i zamračit, aby ji nezabil), jestli musí být ve stejné místnosti jako ona. Nemusí. Nikdo tam nemusí být. A pak už tam i mohli být. A ke konci veletrhu si to Brhi začala konečně jaksepatří užívat.
To ale nebyl highlight celé události. Znáte ten pocit, když potkáte chlapce, který je pro vás něco jako princ na bílém koni a on vaše city bezmezně opětuje? Jo, já taky ne.
Ale zaručuji, že daleko lepší je, když váš pochválí šéf LŽŠ a Tiskového centra na veletrhu slovy: "Tereza je skvělá." A pak vám celý další den říká Terezko a vy se v duchu tetelíte, že jste skvělá. Ještě se divíte, že jsem se nemohla přestat usmívat?
Jo, tak nějak bych shrnula moji reakci na tu chválu
Jak jste si užili víkend vy? Díky za přečtení! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat