Bacha na prsty, aneb Brhi šikula

"Máš teď někdy čas?" byla otázka, kterou mi za posledních pět týdnů položilo nespočet přátel. 
"Nemám."
Vážně jsem neměla. Chodila jsem se každý den usmívat na důchodce a krájet jim salámy. Kdybych říkala, kolik úžasných dovedností jsem se tam naučila, tak lžu. Ale ujistila jsem se v jedné věci: Dobrá nálada vždycky někoho nasere. Jo a ještě - kráječ je ostrý. 

To první je všeobecně známý fakt. To druhé teoreticky také, ovšem já si vždycky vzpomněla, že tam nemám strkat prsty, až když jsem je tam strčila. Výsledkem je několik drobných jizev na prstech, dlaních a kdybych byla ješitná, tak zřejmě i ztráta důstojnosti. Tenhle povahový rys mě naštěstí minul, ve velkém ho nahradila nešikovnost. Neřízla jsem se totiž jen při krájení, povedlo se mi to třeba i při pouhém umývání stroje. Taky jsem se dokázala zranit o tupou stranu nože nebo roh jogurtu. Krve jak z vola a srandy kopec. Později jsem naznala, že posouvám význam spojení "dává do práce i kus sebe" na úplně jinej level.

Moje nešikovnost je obecně kapitola sama pro sebe. Rozbila jsem kličku od okna v šatně, na zem mi neustále padaly kleště na oceňování zboží a několikrát jsem rozlila víno. To se dá ještě odpustit. Ale že jsem při práci u uzenin nebyla schopná rozeznat uzenou krkovici od uzeného ocásku ani poslední den a salámy typu pršut jsem krájela rychlostí znuděného lenochoda krát tři století, to mě asi navždy odřízlo od případných prémií. 

Jak jsem zmínila na začátku článku - dobrou náladu lidi neodpouští. Překvapivě mi ji ale skoro nikdo za celé moje působení neukradl. Problém usmívat se jsem měla jen když se někdo přiřítil pět minut před zavíračkou s přáním nakrájet půl štangle lovečáku. Pro takové případy mám pod postelí schovanou voodoo panenku, do které ve volných chvílích píchám vidle.

Občas jsem ale měla problém, aby do mé formální mluvy se zákazníky nepronikla špetka sarkasmu. Ono na blbou otázku...

Zákazník /po dlouhém zírání na nabídku/: Máte sekanou?
Jasně, schováváme ji vzadu a za Boha ji nechceme prodat, abysme zkrachovali.
Já: Nemáme.  

Zákazník: Jaký to je?
Nevím, polovinu z toho nejím a druhou polovinu oželím, když to sleduju ze zákulisí. 
Já: Výborný, můžu nechat víc?

Já: Něco dalšího?
Zákazník: Děkuju.
To nemáme...

Nejsem ale jediná, kdo má sklony k sarkasmu. Kupující si ale ironické poznámky může dovolit vyslovit nahlas. 
Já: Ještě nějaké přání?
Zákazník: Jé, těch by bylo.
Jedna nula no.

Musím ale přiznat, že existuje typ zákazníků, který mi navzdory své roztomilosti dokáže přivodit těžké deprese. Malé děti. Vykající malé děti. Přísahám, že s každým "dobrý den" se mi o kus nahrbily záda a zšedly tři vlasy. A když vás takhle pozdraví i človíček ze stejné školy, kterému jste ještě před pár měsíci na posledním zvonění malovali pod nos kníra, tak máte chuť do toho kráječe strčit i hlavu a ne jen ruce. 

Optimismus do žil v takových chvílích mi vlévali pohlední klienti. Moc jich nebylo, ale vždy ode mě slyšeli větu: Přijďte zas!

Nepřišli. Kdo ale poslední den přišel a komu jsem se do té doby celých pět týdnů úspěšně vyhýbala, byl náš pan zástupce. Lekla jsem se, že uslyším přednášku o naší 99% úspěšnosti v přijímacích zkouškách na vysokou školu. Asi ho to přešlo, když mě viděl za pultem umazanou od salámů.

Touto událostí moje neslavná kariéra prodavačky uzenin skončila. A já jen doufám, že jestli se budu špatně učit a v takové prodejně jednou skončím, bude se v ní vyskytovat víc pohledných klientů a míň vykajících dětí...

Spíš na nic jinýho...

Jaká byla vaše letní brigáda? Díky za přečtení.