Sbohem a šáteček

Snad už po čtvrtý. Mám za sebou už čtvrtý pomaturitní rozlučkový večírek a podle všeho to vypadá, že rozhodně nebyl poslední. Na tomhle byla ale na rozdíl od těch předchozích hromada učitelů, takže jsem měla šanci si s nimi skvěle pokecat, přehodnotit svoji touhu si potykat, protože bych se hned druhý den vrátila zpět k starému dobrému vykání, a nebo jsem třeba mohla polemizovat s fyzikářem nad významem fyziky. Vzhledem k tomu, že ji považuji za naprosto bezvýznamnou to byla opravdu hlubokomyslná diskuze. Ale stalo se toho mnohem víc.

Hned na začátku jsem se musela zeptat na otázku, která mě trápí od doby, kdy jsem nastoupila do první třídy. 

"Vám opravdu chutnají školní obědy?"

Po vhození tohoto dotazu do éteru se na mě dějepisářka vážně podívala a začala vypočítávat na prstech: "Nemusíš vařit, nemusíš umývat nádobí."
A já zase pochopila o trochu víc z toho velkého, tajemného světa dospělých...

Zasvětily mě i do tajů učitelství. Nejsme prý jediní, když máme v některých hodinách občas problém udržet oči otevřené. To je třeba důvod, proč při písemkách chodí mezi námi a neusedají za katedrou. Aby neusnuly. A i ta chůze jim přijde natolik vyčerpávající, že si často v duchu nadávají, proč nám zadaly otázky vyžadující tak dlouhé odpovědi. 
Existují ale i učitelky s přesně opačnými názory, co se týká zadávání písemek. Heslo jedné z nich zní: "Musíš delší, aby sis zdřímla."

Přišla řeč i na učitele, kteří na naší škole už nepracují, ovšem celá naše třída je má stále v paměti. Dozvěděli jsme se něco třeba o všemi oblíbeném hudebkáři. 
Dějepisářka: On nemá rád řád. Nesnáší veřejné vystupování. Nerad plánuje. Nemá rád papírování. Nesnáší formálnost. Nerad říká lidem, co mají dělat...
Spolužák: A kde pracuje?
Dějepisářka: Dělá ředitele na základce. 

Obecně se hodně vzpomínalo. Třeba jak angličtinářku málem sejmul reprák, který spadl kousek vedle ní. Nebo jak jsem dějepisářce jednou usnula v hodině a ona zakřičela tak, že jsem měla problém usnout ještě večer. Na mou obranu jsem ale musela dodat, že ona zase jednou usnula u mé prezentace v dějepisném semináři. Tahle poznámka celou společnost značně pobavila. 
Dějepisářka: A na cos to měla? Na Španělsko? Tak to se omlouvám. Tvoje prezentace si to rozhodně nezasloužila. 
Já vím. 

Moji schopnost zaujmout lidi vypíchla i angličtinářka se svou vzpomínkou, kterak jsme před pár lety v hodině hodnotili výkon nového anglického lektora, který byl podle našeho názoru neschopný. Angličtinářka prý nikdy nezapomene následující situaci:
Angličtinářka: Takhle to vypadá, že si stěžujete.
Já: Ale my si stěžujeme. 

Taky jsem rozdávala název blogu na všechny strany. Každý se holt nemůže pochlubit tím, že jeho bývalé učitelky hltají jeho články. Nebo o ně aspoň projevily zájem...

Pak jsme učitelům prozradili naše tajné triky a schovky na taháky, aby je naši nástupci nepodváděli stejně bravurně, jako jsme to dělali my, někteří se svěřili, že ve výtvarném semináři přečetli většinu maturitní četby ("V tom případě je to záslužný seminář.") a já se podělila se svým poznatkem, že se člověk nejlíp vyspí ve fyzice. S fyzikou mám obecně problém. Náš rozhovor s fyzikářem se odvíjel ve stylu:
Fyzikář: To je tvůj názor. 
Já: A o co se opíráte vy?
Fyzikář: O fyziku. A fyzika má vždycky pravdu. 
Já: To je váš názor. 

Nakonec mě pobavil okamžik, který tak nějak vystihoval to, co si naše učitelky čas od času myslely aspoň na chvíli asi o každém z nás. Byla to jejich reakce na novinku, že spolužák měl možnost stipendia na univerzitě v Kalifornii, ale odpískal to, protože proto.
Všechny: Ty seš úplně blbej?!

Možná. Nebo možná jenom chce dělat svoje vlastní chyby, jako my všichni. Rozhodně se ale shodneme na tom, že volba studia na téhle škole chybou nebyla a čtvrtý rozlučák je tomu důkazem. Těším se na minimálně čtyři další...

Tak zas na dalším rozlučáku...

PS: Okolo jedné jsem potkala jednu ze svých čtyř reakčních kamarádů a vsadila jsem se s kámoškou o čokoládu, že když sem napíšu tuhle větu, aspoň 3/4 se ozvou, jak to mají ve zvyku. A já vyhraju! 

Jaký byl váš rozlučák? Kolik jste jich měli? A díky za přečtení! (Zdravím paní učitelky, které název neztratily a dostaly se sem!)