Maďaři v Praze, aneb hele, my máme metro!

"Hej já vás vezmu do takovýho obchůdku, kde si můžete vyrobit vlastní suvenýr, jo? Třeba hrnek," vyzvedla jsem Bambi a jejího stejně maďarského přítele na nádraží a chtěla si hrát na průvodce. To mi ale bohužel neprošlo. 
"Ona keby vyrábala hrnček, tak sa to nedá použiť ani ako popolník," okomentoval Bambiho schopnosti Maďar a šlo se do Skauťáku. 

Cestou jsem jim bohužel nezabránila stavit se pro Starbucks, ovšem Bambiho touhu ochutat "pravý staročeský trdelník" jsem zdárně sabotovala nejen kvůli svému sociálnímu experimentu sama na sobě aka cukrfree challenge. Na její hlasité protesty jsem odpovídala stále stejnou frází: "Nebudeš žrát trdelník, neser ma Janka, to si žer doma." 

Tak si Bambi s Maďarem našli jinou zábavu - koukali na lidi na Václaváku a nadšeně jejich podobu přirovnával k lidem, které známe. Když jsme potkali třetího chlapa, kterej fakt vyzeral ako môj lektor alebo spolužiak z LŽŠ, musela jsem jim vysvětlit jisté reálie naší země. Aneb "všichni tady nevypadají stejně, nejste v Číně, děti". 

Do Skauťáku se došlo "menší" oklikou přes Magistrát, ve kterém si tři naprosto psychicky vyrovnaní dospěláci asi půl hodiny hráli s funkcí boomerang na Instagramu a všemi milovaným výtahem Páternoster. Moji Maďaři něco takového nikdy neviděli a trdelník byl rázem zapomenut. 

Dokonalá charakteristika obou východních sousedů? Dali si v deset dopoledne pivo. 

Dokonalá charakteristika Bambiho? Polila se pivem.

Dokonalá charakteristika Maďara? "Tebe nie že podbradník, ale neoprén ti dať."

A charakteristika jejich nátury vůči naší ostudě aka podvodným směnárnám, kde jim den před tím dali za 20 euro pouhých 380 korun? "Fuha, ty nás dobre ojebali."

Prepáčte, my za to fakt nemôžeme. Ale prej se na tom dělá...

Oba chtěli vidět Prahu z Hradu, takže jsme si vyšlápli. Nemohla jsem si nerýpnout, že jsme mohli jet aspoň kousek metrem. Protože: "Hej víte vy vůbec, jak vypadá?"

Rýpání nepřestalo ani při kochání se výhledem na Hradčany. 

+ Máte ale krásne hlavné mesto.

- To bude tím, že není Bratislava.

Maďárci mi mohli moje štiplavé poznámky s plna hrdla vrátit, když na nádvoří začal šrumec nasvědčující tomu, že se v naší blízkosti vyskytuje náš pan prezident. V tu chvíli mě panoramata našeho hlavního města začala zajímat ještě o něco víc. 

+ Ty nechceš vidieť vášho prezidenta?

- Vpoho, stejně mě chce vyhladit. 

Na oběd jsme zakotvili v Lokálu U Bílé kuželky. A tam se jim líbilo vše od jídla, přes design záchodů až po číšníka (oh wait, to jsem byla já). Jejich sympatie s tímto místem dokonale vyjádřil Maďar: "Keby sme mali blog, tak o tom napíšeme." Tak snad stačí jen moje maličkost...

Při koupi zákusku se v nich opět probudila jejich turistická nátura a my zavítali do jistého profláklého obchůdku prodávajícího italskou zmrzlinu. Já ji ale vzhledem ke svému sociálnímu experimentu musela odmítnout. To mě bohužeů neuchránilo před přemlouváním, abych přešla na jejich stranu. 
+ Lidi, já se fakt vsadila sama se sebou! 
- Veď my ti to nepovieme!

Kámoším se s ma(gor)ďarama, co dodat...

Já se omlouvám, já musela... :D

A stejně vás mám ráda, východniarove ♥ Díky za přečtení!