Jak si Brhi splnila další metu, aneb prostě to vyšlo

Vlastní téma. 
To byl úkol, který jsem kromě spolupráce na sociálních sítích Událostí v regionech měla během dvouměsíční stáže na práci. Ale jak jsem brzy pochopila, hledání témat je na celé slavné práci reportérky to nejtěžší. A pak jednoho krásného dne Filip Horký retweetl informaci, na které jsem postavila celou repku. Ano, přesně ten člověk, který před lety ještě jako student začínal svou kariéru v České televizi. A ne, náhody neexistují. 

První krok bylo vecpat svoje téma editorovi. (V mých občasných zprávách kamarádům jsem k němu referovala jako ke "zlému editorovi". Jako úplně se se mnou nesral, co si budem. A jsem za to moc ráda.)
Mail nabytý informacemi o mém tématu jsem mu posílala v sobotu večer, pár chvil poté, co jsem tweet důkladně prostudovala a naznala, že tohle by konečně mohlo vyjít. 

Odpověď mi přišla v úterý ráno. Tolik k aktuálnosti v žurnalistice, milé děti. 

Anyway, ten mail, co mi poslal on, si asi zarámuji. Protože když někdo nacpe do věty dvakrát slovo super, dostanete takovej zvláštní pocit, že tohle by fakt mohlo vyjít. 

Najednou nastal kolotoč telefonování, rozesílání mailů, dalšího telefonování... a já měla domluveno natáčení. Asi už se opakuji, ale v tu chvíli už jsem byla na 75% přesvědčená, že to fakt vyjde. 

Nutno podotknout, že jsem se po celou dobu plánování o své budoucí reportáži nikomu ani slovem nezmínila. Vážně, já. Já, která mluvení miluje víc jak krupičnou kaši a všechny štěňata světa, držela hubu. Tak moc jsem to nechtěla zakřiknout. 

Nespala jsem. Nejedla jsem. Do redakce jsem ten den došla jako první a úplně mimo. V hlavě se mi objevovaly a zase mizely otázky, na které jsem se chtěla svých respondentů zeptat. Rady své starší "kolegyně", která jela se mnou, jsem vnímala jen jedním uchem a zlému editorovi jsem celý koncept představila takovou rychlostí, že ani nestihl kývat. 
Ten přidal jednu připomínku, usmál se a popřál mi hodně štěstí. 

Za ty dva měsíce se na mě usmál poprvé. Rozhodilo mě to víc, než kdyby mě hnedka z kraje seřval na tři doby. 

A pak jsme jeli. Na štáb, který jsme den před tím s mou supervisorkou (která byla super ve všech slova smyslech) objednávaly, byly dva požadavky. Kameraman měl být "ohebný a nerýpavý", aby dokázal natočit kameny a svými poznámkami mě nerozhodil ještě víc, než už jsem byla. Ohebný byl, o tom žádná. A k tomu druhému požadavku... každý kameraman je holt svůj. A i na tom, že mi při každém záběru, který jsem po něm chtěla, nejprve vyjmenoval všechny důvody, proč to nejde natočit, se dá najít něco pozitivního. Nakonec totiž přeci jenom všechno jde, když se chce. 

Ani při natáčení se mi nevyhnul trend facek realitou, který si momentálně v mém životě libuje víc než cokoliv jiného. Moje angličtina šla za poslední rok těžce do hnoje, což si uvědomíte především při natáčení s rodilým Britem. Ten byl pro změnu před kamerou tak nervózní, že občas prostě mlčel. Pat a Mat hadr.

Korunu našemu natáčení o čistění malých památníčků holocaustu nasadila kolemjdoucí paní. 

"Vy tady natáčíte reklamu na čistící prostředky?" 

Zeptala se našeho kameramana.
Jo. Jo, přesně to jsme dělali. 

A věděli jste, že historičky jsou upovídanější stvoření než novináři a naštvou se na vás, když jim skáčete do řeči za účelem usměrnění k odpovědi, kterou chcete slyšet? #vyzkoušenozavás 

A židi jsou ty největší lásky na světě. Paní, kterou jsem do reportáže taky vyzpovídala, se mě mimo kameru zeptala, jestli mám ráda hudbu. Po kladné odpovědi jsem dostala CD hudby z židovských synagog, kde hraje její muž, provedla nás po "židovském domově důchodců" Hagiboru a v průběhu dalšího týdne jsem si s ní vyměnila ještě několik moc milých mailů. 

Po této zkušenosti mohu s nadhledem sobě vlastním říci, že fakt nechápu Hitlera. 

Po náročném natáčení přišlo sepsání reportáže, která s pomocí mé poradkyně dostala docela rychle přesné obrysy a od zlého editora se mi dostalo spokojeného zamručení "nó, docela dobrý, překvapivě", což způsobilo nárůst mého sebevědomí o nějaké tři centimetry na všechny světové strany.
Víte, jak chodí Kačer Donald? Tak prapodivně vypnutou hruď jsem po editorově "pochvale" měla a nebyla jsem schopná s tím cokoliv udělat. 

Podobně na tom asi byla i moje rodina o pár dní později, která seděla od šesti nalepená u televize a čekala, až se tam objevím. Zprávy od nich jsem si četla na cestě z práce v pražské tramvaji. Jestli někdo viděl ten můj úcul, musel si při nejmenším myslet, že mě někdo skrz sms požádal o ruku. 

Takže suma sumárum, lidičkové... VYŠLO TO. 

Takže pojďme být k závěru až sentimentálně motivační, ano? Když si za tím půjdete, tak to dřív nebo později prostě vyjde. 
Díky za přečtení a mějte se moc krásně!