Zkrátka typický třídní sraz.
Jsme od sebe přeci jenom už nějaký ten pátek, takže musím uznat, že na sobě asi všichni pociťujeme známky "takovýho toho dospěláctví, že se o sebe umíme postarat a chodíme na pohovory a tak", ale v okamžiku kdy jsme spolu, mám pocit, že se automaticky degradujeme do pozic postpubertálních maturantů, jakými jsme byli, když jsme se rozešli.
Třeba taková já:
Nastoupila jsem k Lucijánovi do auta, ta mi strčila do ruky mobil s GPS a přikázala mi, ať jí hlásím, kde má odbočit.
"Tady!" zahlásila jsem, když jsme odbočku míjeli.
A takhle je to u mě se vším.
Na místo jsme přijeli s lehkou zajížďkou a s milionem poznámek zmíněného Lucijána a také spolužáka Kovise, že jít tam pěšky, jsme tam dřív. Tak si příště běžte, no. Nebo mi do ruky nedávejte navigaci.
První kámen úrazu byl už to, jak naši milovanou Jainu zdravit. Jak jsem zmínila, všichni jsme přeci už děsně dospělí, takže bychom jí vlastně mohli tykat, žejo?
Což v praxi znamená:
+ Ty vole, jak ji mám zdravit?!
- Ježiš, já nevím!
+ Krásné odpoledne!
Sešlo se nás nakonec docela hodně. Dokonce tolik, že se musely řešit složité matematické úlohy, jež se jak mávnutím kouzelného proutku změnily na debaty čistě filozofické.
Jaina: Je dost židlí?
Spolužák: Otázka není, jestli je dost židlí. Ale spíš, kdo nebude sedět.
Hamlet hadr...
Jedno z hlavních témat byla také blížící se svatba naší milované Petronelky. Někdo si vzpomněl, že její vysněný typ byl kdysi muž tmavé pleti.
Spolužačka to výstižně shrnula:
"Peťa chtěla Mikronésana na bílým koni a přijel Mates. A ještě pěšky."
Kvůli tomuto nesplněnému snu by chudák Petronelka mohla upadat do hlubokých depresí, kdyby to uměla. My jsme jí ale horečně uklidňovali, že si přeci vysněného černouška může aspoň adoptovat. To prý svému nastávajícímu navrhovala:
"Ale on mi řekl, že domácnost zvládneme sami."
No... černej možná není, ale jeho humor této barvě docela odpovídá, co myslíte?
Jo - bylo tam hodně jídla. A když je někde hodně jídla, znamená to, že Brhi jí, dokud je tam toho jídla málo.
A pak je Brhi blbě, leží na posteli, takřka nemluví, občas si usrkne kofoly, která vůbec nepomáhá, a nestíhá si ani zapisovat případné zápichy.
Zkrátka - četly se hlášky z naších školních let, s ironií sobě vlastní se vzpomínalo na neažtakoblíbené profesory a upravovaly se znalosti některých spolužáků. A stálo to jako vždycky za to.
/O tercii/
Učitel: Každé sprosté slovo vám na konci měsíce zapíšu do žákovský.
Spolužák: Tyvole, to si dělá prdel ne?
/O jedné z profesorek/
Jaina: No... ona je v životě hodně zásaditá.
My: Nebo kyselá?!
/O jazyce českém/
Kovis: Tak je Homér autor, nebo dílo?
Já: Autor. Neví se jistě, jestli žil, ale ví se, že byl slepej.
Abychom ale nešili jen do profesorů a mrtvých autorů, stále umíme docela obstojně šikanovat jeden druhého.
/Po podlaze leze obrovský pavouk, spolužačka se ho snaží zpacifikovat/Já: Fůj, co je to za zrůdu velkou?
Viky: Ale to je jenom Kendy!
/Domlouváme se, kdo bude spát na obrovské posteli a kdo na madračkách na zemi/Viky: Tam budete spát vy tři a Mirči(spolužák)? Tak to bude taková holčičí postel, co?
A tady bych to ukončila. Není přeci nad poctivé studentské šikanování jako projev čisté a nejhlubší lásky, no ne?
Ale pevné jádro čítající cca 18 lidí z 26 dorazilo a o to přeci jde... Tak zas v prosinci!
Nikdy bych neřekla, že se budeme s radostí vídat klidně čtyřikrát do roka. A myslím, že jsme za to všichni moc rádi. Díky za přečtení!
Žádné komentáře:
Okomentovat