Letní škola podruhé, aneb v ruce foťák, v srdci televize

Rok se s rokem sešel a já konečně seděla ve vlaku směr Havlíčkův Brod na letošní ročník Letní žurnalistické školy. Moji spolucestující si o mně museli myslet vskutku zajímavé věci. Prsty jsem nervózně bubnovala o stolek a čelo měla na okně přilepené tak silně, jako bych snad chtěla přinutit vlak, aby jel rychleji. Zároveň mi z očí tekly slzy už předem. Protože když to začne, musí to taky skončit a jelikož jsem nechtěla, aby to skončilo, zcela logicky jsem nemohla chtít, aby to začalo. Ale jinak jsem naprosto stabilní a rozumně uvažující jedinec, ano? 

Na LŽŠ každý rok už tradičně jezdí naši slovenští kolegové. Milujeme je, jako by to byli naši bratři. Ovšem k sourozenecké lásce patří rovněž láskyplné rýpání, které za všechny Jánošíky odnesla naše milovaná Janka zvaná Bambi. Letos také známá pod označením "pojmenovala po mně rybičku a ta chcípla". Pamatujete si, jak mě loni učila vyslovovat guľôčku? Zkoušela jsem to i letos, nešlo mi to. 

Bambi: Chceš žíct tajemství? Nežíkáš to dobže.
Já: Ty chceš říct tajemství? Taky to nežíkáš dobže. 

Nemohli jsme si odpustit ani pár narážek na Slovensko jako takové. Ze všech urážek to jednoznačně vyhrává poznámka o slovenském metru. 

Malej Míša: Ale na Slovensku přeci mají metro. V Budapešti!

Smála jsem se, až mi tekly slzy. Bambi mě málem vydědila. S ní jsem kromě tohoto rozporu zažila i několik lingvistických nedorozumění. Třeba když mě v hospodě obcházela a já neměla prostor jí uhnout. 

Já: Ty jsi hubená, ty se vejdeš. 
Bambi: No dovol. 
Já: Prepáč, jsi tlustá jako prase. 
Bambi: Ďakujem. 

Tak nevím, jsem blbá já, nebo oni? (Inside joke, který pochopí jen letošní účastníci LŽŠ, nemáte zač.)

Určitě jste si všimli názvu dnešního článku. Ano, letos jsem psychicky nedeptala lektora Televize (deptala, ale v menší míře, zato s mnohem větší intenzitou) a Černýho Petra získal lektor Fotografie. Chudák...

To, že to se mnou nebude mít jednoduchý, pochopil už první den, kdy měl každý lektor za úkol zjistit, jestli někdo z jeho skupiny už nestihl za první seznamovací večer vylézt na střechu ubytka. 
Já: Tyjo, já to nebyla, ale je to super nápad! Kdo mi to asi ukradl?!
Jeho pohled nasvědčoval tomu, že nemá pro můj smysl pro humor takové pochopení, jako můj loňský šéfík. 

Ale zvykl si a velice rychle na moji rétoriku přistoupil. To dokázal třeba ve čtvrtek, když jsem ráno na snídani dokulhala. 
Já: Ale mně se to stalo na ubytku v pokoji, fakt!
On: To ti nevěřím. 
Já: A byla jsem úplně střízlivá!
On: To už ti vůbec nevěřím. 
Věřte nebo ne, ale do pokoje nám večer předtím vlétl obrovský hmyzák a já si divokým hysterčením přivodila modřinu na chodidle nohy. 

Mou zkaženou pověst mi náš pan Fotograf připomínal i ve chvíli, když nás vypustil fotit zvířata v ZOO a sám odjížděl fotit šachový tábor. 
On: Nedělejte ostudu.
Významný pohled na mě. 
On: Nezlobte.
Významný pohled na mě. 

On: Neztraťte se.

Významný pohled na mě. 

On: A to, že tady někteří lidé řídí vozíky, neznamená, že je někdo z vás bude řídit taky, jasný?!

Významný po...
Já: To není fér! Proč mi navrhneš nějakej super nápad a zároveň mi ho zakážeš?!

Moje pověst je tedy v jeho očích pod bodem mrazu. A co teprve kdyby věděl, že mi v čase jeho nepřítomnosti v ZOO lemur sáhl na zadek a dostala jsem pusu od tuleně. A světe div se, nikdo z naší fotografické skupinky TO NEVYFOTIL. 

Fotografové mi ničí život, fakt. Ale já moc nemám co říkat. Když totiž stoprocentního kliďase vyfrustrujete do té míry, že zareaguje slovy: "Prosimtě, dej si tam automat." To už je co říct. 
A já slibuju, že do příštího roku konečně pochopím, co je to clona. Díky loňské výuce Lingvistiky vím, že je to kořenné slovo od záclony, takže mám na čem stavět. A taky se ten foťák třeba konečně naučím držet...

Abych ale nepsala jen o tom, jak já frustruji své okolí, vedení LŽŠ mi jeden večer také solidně zvládlo hnout žlučí. 
Třeba tím, když si člověk uvědomí, že od září otravuje svého loňského lektora, aby nezapomněli zařídit DVTV, pak je mu zakázán rozhovor s jeho nejoblíbenějším novinářem, protože není ve skupině Televize, a nakonec s ním nemůžete prohodit ani pár slov, protože spěchá. Spěchal tak moc, že se s ním stihli vyfotit všichni lektoři. 
Ale ok, výzva přijata. Příští rok touhle dobou s ním budu větší kamarádka než vy všichni, co jste na fotce. 

A to, že je ta fotka v hlavičce dotazníku na zpětnou vazbu o LŽŠ, beru jako čistou provokaci, panstvo!

Uznávám ale, že tato drobná frustrace je jen kapkou v moři pozitivních vzpomínek a zkušeností. To moře zmiňuji záměrně. Protože poslední den celého kurzu jsem si uvědomila, jak na celé dokonalé Letní žurnalistické škole chybí už jen to moře. A tak jsem si ho vydatným pláčem také rozhodla zařídit. 

Takže moji milí žurnalističtí kolegové: Já nebrečela, já vyráběla moře! Nemáte zač.

A to, že jste mě jeden po druhém objímali, bylo naprosto kontraproduktivní. Za prvé jsem v tu chvíli posilnila stavy a začala vyrábět oceán. A za druhé jsem vám zašpinila triko. 

Takže když se to vezme kolem a kolem, byl to zas jeden z nejlepších týdnů tohoto roku. Abych urychlila čekání na příští ročník a neumřela steskem, mám v plánu pravidelně otravovat lektorku Nových médií, aby zařídila přednášku kluků z Honest Guide, lektora Fotky, aby doplnil fotografie z letošního a loňského roku na web a lektora Televize čistě z toho důvodu, že existuje. Nemáte zač. ♥

Ten pocit, když odjíždíte z novinářské bubliny zpět na vaši malou farmu do vesnice o sto dvaceti obyvatelích, kde téměř nikdo nezná jména jako Veselovský nebo Hošek a vůbec jim to nevadí... (Aneb jak Brhi díky LŽŠ objevila Harry Potter syndrom)

Ještě bych ráda uveřejnila ilustrační fotku toho, jak jsem vypadala včera dopoledne. Dělám si srandu, vypadala jsem ještě hůř. A fun fact pro čtenáře: když brečíte fakt hodně usedavě, druhý den vás bolí břišní svaly a nemusíte cvičit. 

PS: Obrázkem s Harry Potterem nechci říct, že se doma necítím jako doma. Když vidím svého psa a postel, vím, že doma je doma. Ale člověk může být doma na víc místech a HavlBrod s celou žurna crew je rozhodně v top ten mého srdce. 

Takže zas za ro... dělám si srandu. V říjnu na Knižním veletrhu na viděnou!