Škola facek realitou, aneb Brhi v televizi

+ Já tam nejdu, já se bojím!
- Jo, jdeš tam!
+ No nejdu! Jé... Já jsem si prokousla tvrzený sklo na mobilu...
- ...
Tak jsem tam tedy šla.

Stáž v České televizi. Nedosažitelná meta, kterou se mi podařilo pokořit ještě před úderem dvacátého roku. Víc než cokoliv jiného je to ale škola facek realitou, které občas pěkně bolí. Ale není nic jednoduššího, než to brát s humorem sobě vlastním, no ne?

Největší problém nastává už ve dveřích. Dostat se do budovy je pro mě pravidelným oříškem. V Praze zkrátka nikdo nezná moje příjmení a recepční v televizi se střídají jako na běžícím pásu, tudíž příhoda níže popsaná se děje takřka při každém mém příchodu.

+ Brhelová.
- Bendová?
+ Brhelová!
- Vrhe...?!
+ BRHELOVÁ!
- Pardon, já...
+ Já vyndám občanku...

Značně díky tomu klesly moje požadavky na potenciální drahou polovičku: Prosím tě, chlape, měj normální příjmení!
Aneb z prince na bílém koni na obyčejného Dvořáka za 0,0001 sekundy.

Možná je ten obtížný vstup metafora k tomu, že nic v životě není jednoduché. Před tímhle létem jsem si myslela, že něco by přeci jen mohlo být. Není. 

Než ale začnu pokorně přiznávat, co všechno jsem si představovala jako Hurvínek válku (cca všechno + dalších XY věcí k tomu, takže přiznání bychom měli), ráda bych jednu facku realitou předala všem skvělým Pražákům, kteří se ode mě dozvěděli, že studuji v Olomouci.

"Tak ty jsi z Hólomóce?! Tož tam sa mluví tákhle, že?"

Ne. Ne, nikdo tam takhle nemluví.

Po hodině češtiny tu máme hodinu kamery s tím nejlepším kameramanským řízkem, jakého jsem kdy potkala.

- Tohle je Tereza, je tady na stáži.

+ Čau Terezo, jsem Matěj a jsem tu do důchodu.

Matěj je skutečný profesionál, přátelé! A jak se to pozná?

+ Já tady natočím tu křižovatku, když budeme projíždět.
/projedeme křižovatkou/
+ Jé, já to nezapnul!

Pak přichází na řadu hodina střihu se střihačským géniem Davidem. 

+ Jak to myslíš gerojš ticha?! Nemůžu ti tam střihnout gerojš ticha! Gerojš ticha neexistuje!

gerojš = AUDIOvizuální výplň mezi mluveným slovem

- Tahle reportáž se bude líbit, když je tam ta objevená mumie. Vedoucí zpravodajství se zajímá o Egypt.
+ Jó? Já myslel, že většina pracovníků ČT jsou spíš příznivci Technického muzea.
- Proč?
+ No když se podívám na to naše vybavení...

Krátká lekce novinářské zvědavosti s jednou z koeditorek Ditou. 

+ Dobrý den, ...., Česká televize. My koukáme z okna a vidíme sanitku, tak jsem se chtěla zeptat, jestli je to něco zajímavého. 

- ...
+ Jo, tak to není nic zajímavého. Díky moc, nashle!

A nakonec škola klidu a pohody s hlavní editorkou Beou.

+ Je pondělí, nebudem si to komplikovat. Zítra bude úterý a taky si to nebudem komplikovat.

Ta by kromě jiného mohla učit i deduktivní myšlení:

/V redakci je puštěné kontinuální vysílání ČT24/
Tomáš Drahoňovský: A nyní už k našemu hostovi, meteoroložce XY. Kde všude prší?
Bea: Podívej se z okna, vole! Tomáši!

A ačkoliv už šest týdnů pravidelně docházím do společnosti, která mě každou chvíli něco učí (ať už metodou zmiňovaných facek realitou, nebo pouhým připomenutím, že mi někde chybí čárka), jsem to pořád ta stará já: 

Díky za přečtení. Jestli byl článek trochu sušší, než obvykle, tak sorry - přeci jenom se tam chodím školit, ne sbírat vtípky. Ale těšte se na příště. V srpnu totiž jedem s Potkanem na dovolenou. A to svět fakt nechce...