Sebel... bože, říkejme tomu Voldemort

Tak jsem se snažila Sůšovi vysvětlit svoje pojetí jím nenáviděného pojmu sebeláska. A vypadlo ze mě pár docela -podlemě- chytrých věcí, tak jsem se o ně chtěla podělit se širším světem.
Je to dlouhý jak tejden, nemáte zač.
A je to psaný stylem - rádoby dopis blízkému kamarádovi - ne, nebudu to kvůli blogu předělávat, prostě čtěte. 

Pro všechny, kteří jsou alergičtí na slovo sebeláska. I pro ty, kteří nejsou. ♥

Pojem „sebeláska“ je v poslední době skloňován úplně všude a postupem času se poměrně vzdálil své původní podstatě. Protože ono když si dá nějaká samozvaná královna Instagramu na feed fotku s milionem filtrů, pod kterými má ještě make-up a označí to hashtagy #iwokeuplikethis, #selflove a #nomakeup, není to úplně košer, co si budem.

A pak jsou tu zase opačný lidi, který proti těmhle královnám (Když se to vezme kolem a kolem, tak nic proti nim. Jestli ke štěstí potřebujou ty filtry, nejsou evidentně moc šťastný a bylo by lepší jim spíš pomoct, než je ještě hejtovat.) rádoby bojují a to mi taky nepřijde úplně fajn. Jako ok, profily jako @zanormalniholky apod. jsou skvělý v tom, že se snaží, aby si lidi uvědomili, že Instagram a celkově sociální sítě jsou sakra falešný a ukazují jen to nejlepší z nejlepšího. Nedochází jim ale, že to těm lidem můžeme stokrát říct a jim to stejně nedojde. Je to jako říkat alkoholikovi, že umře, když nepřestane chlastat. Dokud sám nechce, nepřestane. 

A já si takhle loni myslela, že jsem pochopila a přijala sebelásku. Takový to „joo Kristýnka ze @zanormalníholky a Eva Holubová na svým ofišl profilu to do mě furt cpou, tak jsem krásná a úžasná a tak a je to“. 
A jako jó, byl to pro mě do jistý míry začátek. Jen mi nedocházelo, že imrvére potřebuju ten impuls zvenčí. Že potřebuju tyhle „bojující“ profily, který mě každej večer ujistí, že jsem skvělá, protože se nedokážu ujistit sama. A že i když mě někdo takhle pravidelně ujistí, že moje hvězda září úplně stejně jasně jako hvězda tý holčiny vedle, tak mi to bohužel nezabrání v tom, abych na tu vedlejší hvězdu čas od času zašvidrala a zjistila, ŽE TA MRCHA Z NÍ MÁ POMALU UŽ KOMETU A JÁ FURT NIC WTF. 

A to je ten další rozměr, který jsem pochopila teprve letos v létě. (Moc se těším, co přijde příští rok, miluju tyto sebereflexivní věcičky.)
Pochopila jsem, že moje štěstí fakt nezávisí na nikom jiným než na mně samotné. (Jé, ahoj Brhi, ty ses probrala?!) 

Já vím, že je to „objev století“, ale pravda je taková, že ti to může někdo říkat stokrát, jenže dokud si na to nepřijdeš sám, nedojde ti to. Asi jako když děcku řekneš, že ta plotýnka pálí a ono za tebou za deset minut přijde se spálenou rukou a se šokujícím tvrzením, že ta plotýnka vážně pálí, kdo by to byl řekl tyjo. 

A tím, že jsem tohle zjistila, jsem si mimo jiné taky uvědomila jedno ze svých „prokletí“. Měla jsem zkrátka za to, že moje štěstí závisí na lidech okolo, že bez lidí nemůžu žít, že jsem šťastná, když oni jsou šťastní a že mi to stačí. A to taky není úplně cajk, žejo. Takže moje oblíbená věta během léta změnila znění a všechno najednou dává trochu větší smysl. Protože: „jsem šťastná, protože mám okolo sebe skvělý lidi“, není ani z poloviny tak cool jako: „jsem šťastná a ještě ke všemu mám okolo sebe skvělý lidi“. Jako wooah, kdo to má? Well, hodně lidí, jen jim to asi až tak nedochází. Nebo se v tom nerejpou jako pošuk Brhi a prostě jenom žijou. 

A tím se dostáváme zpět k pojmu sebeláska, od kterého jsem zdánlivě odběhla, ale nebojte, má to pointu. Pramení to z toho zjištění, že nepotřebuji ke štěstí lidi. Část léta, než jsem se v Praze trochu otrkala, jsem opravdu musela trávit sama. Neměla jsem tam svoje lidičky a neměla jsem čas tvořit si nový. A bylo to sakra nepříjemný. 
Lidi, jít do Skauťáku sama (já, JÁ, která jsem měla pocit, že musím furt s někým mluvit, nebo umřu) a být jenom se svými myšlenkami, to byla mega zkouška ohněm. 

Nenáviděla jsem to, furt jsem se ošívala, chtěla jsem si POVÍDAT. A pak mi došlo, že si můžu povídat v duchu sama se sebou.(A nemyslím to v takovým tom creepy slova smyslu, chápem?) 

A světe div se, zjistila jsem, že jsem fakt docela fajn! Najednou jsem se vykašlala na to, že se na mě můžou lidi divně koukat, protože jsem někde sama (mnah asi nekoukali, bylo jim to šumák) a prostě jsem si jen užívala ten čas sama pro sebe, protože ačkoliv mi to ze začátku přišlo jako věčnost, zjistila jsem, že až tolik ho nemám. 

(Čas strašně rychle plyne, když jsi se skvělými lidmi, hahaha. Achjo, Brhi, drž hubu.) 

A v okamžiku, kdy jsem si tohle všechno uvědomila, začali mi do života přicházet noví pražští človíčkové, se kterými jsem ten čas trávila o to radši, když jsem si uvědomila, že na nich nejsem závislá. 

A takhle jsem já pochopila další vrstvu „sebelásky“, nebo jakkoliv tomu kdokoliv říká. Naučila jsem se trávit čas sama se sebou a užívat si to. A mám se ještě o stupínek raději i díky tomu, že už nepotřebuju žádný cizí ujišťování. Protože jsem momentálně ta nejlepší verze sebe sama, i když se mi z té mojí hvězdy sem tam ulomí nějaký kus meteoritu… Ale komu ne?  

Tohle vám vyjede, když do vyhledávače zadáte "Fuck self love, I love myself". Dobrý, ne?

PS: Musím si pro tenhle pocit vymyslet nějaký jiný slovo, protože mi pojem „sebeláska“ během psaní začal taky solidně lízt na nervy.

PS2: Díky Sůšovi, že mě donutil se nad tímto tématem zamyslet víc do hloubky. Možná ti to částečně taky dává odpověď na otázku, proč tu naši zvláštní přátelskou symbiózu máme stále tendence udržovat... Co, brácho? ;)