Jak jsem se vydala do kostela

Ne, nehráblo mi. Ale v úterý jdu už podruhé na kolokvium z Lingvistiky /O této nechvalně proslulé zkoušce vyjde článek, až ji konečně udělám./ a ačkoliv se modlím každý den, naznala jsem, že v kostele snad bude poslouchat víc andělů. Kdyby tam šel kdokoliv jiný z naší bandy Zápočtových soudruhů, tak by nejspíš shořel, proto jsem se obětovala já. I když se divím, že za ty ironické myšlenky, co se mi občas honily hlavou, jsem neshořela taky...

Oběť to byla v pravém slova smyslu. Když mi ráno v šest zazvonil budík, myslela jsem, že umřu. 
V neděli. 
V šest. 
Ráno. 
Ano, já vstávala v neděli v šest hodin ráno. Vzhledem k mému každodennímu rytmu už by se mi víc vyplatilo nejít spát vůbec, protože tohle bylo zlo. Kdyby mě máma v tu chvíli potkala v koupelně, spíš se zeptá, jestli jsem teprve teď přišla, než jestli někam jdu. A to byl teprve začátek... 

Při čištění zubů jsem usilovně přemýšlela nad tím, proč kostel začíná o půl osmé ráno. Spolu s mým zlým já, které mi každé ráno sedí na pravým rameni, jsme naznaly, že je to nejjednodušší způsob, jak od sebe vytřídit "dobré" a "zlé" lidi. Zlým se prostě nechce vstávat. Moje dobré já mlčelo, chtělo se mu spát. 

Obecně jsem po ránu mnohem agresivnější než přes celý den. Bábí mi nevěřila, že ráno fakt vstanu, nakonec se ale musela divit mlčky. Ráno se prostě nemluví!
+ "Jé, ty jsi vst..."
- "Ticho! Nebudeme mluvit, jo?!"
/šeptem/ + "Máš hezký šaty!"
- "Mlč, prosím!"
+ "Tak já jdu čůrat."

I můj pes byl v šoku, že mě vidí tak brzo. O víkendu ho totiž obvykle chodím krmit okolo desáté (spíš v jedenáct, ale bojím se, že na mě přijdou ochránci zvířat). Respektive ho jdu nakrmit a zjistím, že to máma už někdy v osm udělala za mě. 

Divení nebralo konců ani na zastávce autobusu, kde se k nám přidaly dvě sousedky. 
+ "Jé, kolikpak ti už je?!"
- "Dvacet."
+ "No, ty už jsi ale velká slečna!"
Slečna chce spáát...

Fakt jsem se snažila držet svoje ironický já na uzdě, ale při vstupu do kostela jsem si nemohla nevšimnout, že je to vlastně takový klub přátel ponožek v sandálech. Pak už jsem se krotila.

Kolem mě bylo spousta sympatických a použitelných mužů... před padesáti lety. Takže mě skutečně nic nerozptylovalo od hlubokého rozjímání a prošení všech svatých, aby nad námi drželi ruku při tahání nevyzpytatelných otázek.
A při kázání jsem klimbla jen jednou!

Při odchodu se se mnou paní, co seděla vedle mě a celou dobu si pilně mumlala Růženec, rozloučila slovy: S Pánem Bohem!
- "Nashle..."
Brhi, ty provokátere! 

Zajímavost z naší vesnice o cca dvaceti tisíc obyvatelích: Když vyjdete z kostela nalevo, procházíte přímo kolem hambince! 

S tím dokážu žít. A nakonec to bylo i docela zajímavé.

Teď zas chvíli vážně: V Boha, anděly a všechno ostatní věřím. Klidně jim tam všem zajdu příští týden poděkovat. Jen nenávidím ranní vstávání. A fakt doufám, že mě v úterý nevyrazí. Jdu se učit. Mír s vámi, děti ♥

Taky jste tam někdy zavítali? Díky za přečtení!