To zas byla noc, aneb LŽŠ reunion

"Nejsem normální," říkala jsem si, zatímco jsem s hlavou přilepenou k okýnku přijížděla do své milované stanice Havlíčkův Brod. Může se člověk zamilovat do města? Vážně bych se sebou v tomhle ohledu měla něco dělat... 
Anyway, článek o 28. Podzimním knižním veletrhu, který vlastně ani trochu nebude o 28. Podzimním knižním veletrhu, může začít. 

Letos jsem se kvůli svým pracovním povinnostem bohužel mohla veletrhu účastnit jen způli, a proto jsem na vyhlašování nejlepších knih roku dorazila až ve chvíli, kdy začal raut. Takže vlastně akorát, no ne? 

Důležitou věc, kterou jsme ale před vstupem na raut musely udělat s kolegyněmi z LŽŠ, se kterými jsme se na brodský veletrh zase sjely ze všech koutů republiky, bylo vzájemné předání čísel, abychom se v noci měly jak dostat na ubytko, protože jedny klíče na šest lidí, žeano. Jsme zodpovědné, co? A stejně jsme se na to ubytko ve čtyři ráno s Elíšem nedostaly, ale o tom až později. 

Dvojice Brhi a raut je něco jako Romeo a Julie. Až na to, že nikdo neumře a všichni včetně Brhi s plným bříškem jsou šťastný. Pokud o mně v tomto ohledu chcete slyšet nějakou zajímavost, tak here we go: Jsem prase.
A ještě jednu k dobru: Jsem prase, který neumí stát řadu.
To vede k řadě hlášek typu: "Pardon, já se tady jen natáhnu pro..." a "S dovolením, já si jen podám..." a v neposlední řadě to způsobuje můj obdivný pohled na Elíše, která sice předbíhací taktiku absolvovala se mnou, ovšem vypadala u toho jako krásný Elíš a ne jako prase Brhi. 
"Mně se líbí, jak na to saháš civilizovaně," vysvětlila jsem svůj uznalý zírot a s láskou jsem se jala sklenice vína.

Když jsme pak šli zpět k našim LŽŠ kolegům, uzavřely jsme s Elíšem rychlou dohodu. 
"Hele, tohle je naše první víno, jasný?" 
Pokud se tedy řídíme touto dohodou a považujeme každou třetí skleničku jakéhokoliv alkoholu za naši první, vypily jsme toho ten večer žalostně málo. 

Žalostně málo jsme se bavily až do čtvrté hodiny ranní, kdy jsme stanuly před budovou, která se měla alespoň na následujících pár hodin stát našim domovem. A právě teď se dostáváme k té zodpovědné části aka: "Hej vezmem si na sebe čísla a až dojdete, tak nám zavolejte a my vám přijdeme otevřít." 

Naše dospělácká zodpovědnost bohužel dojela na tom, že mně se vybil mobil a Elíš se této dospělácké zodpovědnosti neúčastnil a měl číslo jen na mě. (Takže za všechno můžeš ty, Elíši!)
A co napadne dvě žalostně málo společensky unavené kozy, které se nemůžou dostat na místo, kde mají spát? No přeci dát si Tour de Brod a jít ve čtyři ráno přes celé město do bytu jediného Broďáka, kterého znají! 

A jak bych tohle téměř ranní dobrodružství shrnula, aniž bychom s Elíšem neztratily ani kousek důstojnosti? (To nepůjde.) 
No, došly jsme tam v pět ráno s tím, že kdybychom nepotkaly random týpka, který nás tam dovedl, bloudíme tam nejspíš dodnes. Spaly jsme asi tři hodiny, v osm ráno se vydaly na mrazivou walk of shame přes celý Brod zpět a dle zákona schválnosti jsme cestou potkaly naše LŽŠ kolegy v čele s šéfíkem celé LŽŠ. Ale tak... jsme jen lidi, no ne?

However, jak praví klasik - hrdina večer, hrdina ráno a já s grácií sobě vlastní a kocovinou ještě vlastnější hlásila každou čtvrthodinu program veletrhu, jako bych to dělala denně. A odjezd z Brodu jsem zase obrečela, protože: "To vás jako zas až do srpna neuvidím?!"
I když vzhledem k okolnostem, které každou takovou akci provází, musím uznat, že není úplně od věci pořádat ji jen jednou za rok. Víckrát bychom to taky nemuseli přežít. 

Tak zas v srp... Ale ne, my si najdem cestu, jak se potkat! ♥

O tom, jestli na sebe napráskám Tour de Brod jsem přemýšlela trochu víc, než Hagrid ve scéně znázorněné na fotce, ale tak... nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, no ne?