O stupínek blíž ke splnění snu, aneb další stáž a Brhi jak v Jiříkově vidění

Jestli se divíte, že se mi povedlo nacpat se na další stáž, směle se divte dál. Protože jsem do nadpisu vůbec nenapsala stupínek s ypsilon, a pak jsem dlouze nepřemýšlela, proč je to sakra červeně podtržený. Pýcha, pytel, stupýnek, no ne? Achjo, Brhi...

//Poznámka pod čarou, abychom předešli nějaké mejlce: Ano, pendluji mezi domovem, Olomoucí a Prahou kvůli stáži. Ne, nejsem normální. Ano, stojí mi to za to. Ne, nemám sem co napsat, ale vypadá to líp, když se střídá ano a ne. Jo a až mě to přestane bavit, tak jako první odpadá škola, pak domov, ale vegetování v redakci se nevzdám, dokud mě z tama sami nevynesou v zubech. Vzhledem k mým prořízlým ústům to možná bude dřív než si myslím...//

Ale zpět k mé vysoké inteligenci hrající roli i v získávání mé stáže. Tu jsem totiž naplno projevila i při pohovoru. Už chápu slovní spojení vítr v hlavě. Že neexistuje? No, už jo. A jestli se ptáte na to, jak pohovor probíhal... Well, samozřejmě, že jsem věnovala stoprocentní pozornost mé budoucí šéfíčce a vůbec jsem nešvidrala po lidech procházejících za prosklenou stěnou a můj mozek nekřičel hesla jako: Novák!! Dvořák!! Horák!! (jména novinářů změněna protože proč ne.)
Ani jeden z nich za stěnou neprošel, ale co kdyby. Díky tomu jsem si po přijetí do redakce vlastně vůbec nebyla jistá, cože tam budu dělat. 

To, že budu aspoň dočasně braná jako právoplatný člen redakce, mi došlo hned první den, kdy mě moje současná šéfíčka přišla vyzvednout na recepci.
"My si tady všichni říkáme ahoj, jasný?!" seznámila mě s nepsaným pravidlem ve výtahu.
"Jako i panu Novákovi?!" vypadlo ze mě jméno jednoho z mých oblíbených novinářů dřív, než jsem stihla třeba jednou pro změnu zkusit přemýšlet. V mých očích se v tu chvíli míchalo nadšení s nevírou. V očích šéfíčky se objevily dva otazníky říkající: "Počkat, tu jsme vážně vzali?" Achjo, Brhi...

Jo vzali. A proto denně zažívám nespočet situací, kdy místo ahoj pípnu "zdravím", trapně kývnu, nebo zarytě zkoumám vzor na podlaze. 
Ale bacha jo, v pátek jsem se hecla a pozdravila jednoho z nejlepších novinářů, který nám v srpnu přednášel na LŽŠ!!
...
"..aój."
Místo sebevědomého pozdravu ze mě vypadl skřek odpovídající mutujícímu chlapci kříženému s vykastrovaným oslem. 
Vysloužila jsem si mrknutí. A pak jsem se šla zahrabat pod zem.

Pod zem ne, do naší stážistické karantény. Tak jsem původně chtěla říkat kamrlíku, kam nás odsunuli z newsroomu, ale nakonec je to super místnůstka, kterou nám všichni závidí. A líbí se nám tam moc. (Ještě furt to zní ironicky?!)
Komu by se taky nelíbilo na místě, ze kterého se linou hlášky typu: "Radši bych viděl školku hořet!"; kde si můžeme malovat na dveře a v neposlední řadě se uprostřed našeho společného stolu s téměř železnou pravidelností objevují sladkosti ze všech koutů světa. 

A to už vůbec nezmiňuji, že se tam toho denně naučíme přibližně o milion procent víc, než ve škole. 
Dva poznatky za mě: Když vám editor třikrát vrátí text, není blbej on, ale vy. A když máte v průběhu plnění úkolu náběh na panický záchvat, znamená to, že posouváte své limity a jednoho krásnýho dne se dostanete k tomu, že ten záchvat nebudete dostávat vůbec. To bude bájo. (Mimostážistická vsuvka: Ten krásný den pro mě ale zatím nenastal, takže tímto děkuji Sůšovi a Potkanovi za existenci.)

Je to prostě paráda. Se pak člověk nemůže divit, že odpadáváme jeden po druhém ze školy jako sestřelená káčata (Já ne, mami, já tam zatím furt jsem, fakt!) a místo toho se batolíme po newsroomu za naší skvělou šéfíčkou, která ve mně budí naději, že ne všichni editoři nenávidí lidi. (To batolení myslím doslova - už několikrát se na její hlavu snesla poznámka, kam zas vede tu svou školku.) No... já nevím, kdo by vám dělal rešerše, kdyby školka šla do školy, panstvo!

Pravda ale je, že občas ty nadšené školkáčky opravdu připomínáme. Naposled to bylo ve chvíli, kdy jsme konečně obdrželi kartičky, díky kterým se můžeme po celé firmě pohybovat bez omezení. (Hlavně nemusíme nikomu volat, když se nemáme jak dostat do redakce.) Sborové "jéé" a rozsvícená očíčka všech mých kolegů mi připomnělo příchody k vánočnímu stromku, když jsem měla na krku o nějaký ten pátek míň. Nemůžu ale říct, že bych něco z té infantilnosti ztratila, kartičku jsem si totiž pojmenovala Pepička. Achjo, Brhi...

Podobně nadšení jsme byli i když nás coby stážisty pozvali na celofiremní oslavu. Teda většina, tři z nás si ještě ve čtvrtek odpoledne hráli na Spotlight, což šéfík trefně okomentoval: 

"Hej jakože pánové srovnejte si priority. To, že nechodíte do školy, dobrý. To, že je vám práce přednější než chlast, to už není úplně ok."

A tak jsme šli. Ze začátku jsme se sice zase jako káčátka postavili k pultíku co nejblíž k šéfíkům (Stážista od slova stát, no ne?), ale pivo dalo pivo a ten večer byl skvělej. 

Neudělala jsem ostudu. Zvládla jsem se urazit za šéfíka, protože ne všichni poslouchali jeho prezentaci, a pak jsem ho přemlouvala, aby dojel přednášet na LŽŠ. Vůbec jsem totiž po několikátém pivu nezapomněla, že tam jezdím pouze jako studentka a do programu jim nemám co kecat. (Ne, že bych to ale často a velice intenzivně nedělala.)

A pak jsem šla spát. Nutno podotknout, že jsem spala v redakci, což je taky kapitola sama pro sebe. Dvakrát jsem spadla z gauče při pokusu o jeho rozložení, abych vzápětí zjistila, že není rozkládací. Asi hodinu jsem hledala sprchu po všech kamrlících s košťaty, abych vzápětí pokorně využila tu, o které jsem si byla jistá, kde se nachází. A v neposlední řadě jsem se sprchovala v pánských sprchách, abych vzápětí zjistila, že ty dámský nebyly zamčený, jen se ty dveře prostě otevírají na druhou stranu, nó. 

Já obecně dělám hodně věcí, abych vzápětí zjistila, že jsem... pojďme tomu říkat speciální, shall we? Ale to je na jinej článek. Myslím, že se bude jmenovat "Achjo, Brhi". Mějte se krásně a buďte šťastní!

Nemůžu si pomoct, ale tohle byla jedna z prvních myšlenek, která mě napadla, když jsem slyšela o nepsaném "ahoj" pravidlu... #ahoj #sorry #furtjstetanejlepšístáž

PS: Tady měl být politicky nekorektní vtípek, který pronesl šéfík, ale mám takové tušení, že jsem si vyplýtvala drzosti na tři roky dopředu...